T / Tadeáš - Tuto
T
(♣)(╬) Tadeáš sv. 30.10./28.10. apoštol a mučedník, a Šimon Horlivec, řec.: tha deos = přebožský, přemýšlivý, rozumný, moudrý, srdnatý, hebr.: Jahú dit, Jehúd hád, Judaiois = Judejec, muž z Judska, Judaei (lat.), Žid (ital.: Žudaio), v původním významu znamená Jahúdit = chválit, oslavovat, chvála Židů, sv. Juda Tadeáš, syn Alfea a Marie, bratr sv. Jakuba Mladšího, apoštol, jako Ježíšův příbuzný (pravděpodobně bratranec). Znázorňuje se s obrazem Ježíšova obličeje (stejné znázornění jako na roušce sv. Veroniky. Podle toho vznikla legenda, že došel jako misionář k edesskému králi Abgarovi (v Edesse bylo uchováváno Ježíšovo pohřební plátno). Umučen společně se sv. Šimonem Horlivcem Kananejským, ubit kyjem, + 28.10. v 1. století v Persii (Fenicie). Ostatky jsou uloženy ve svatopetrském velechrámu v Římě, patron beznadějných případů, v občanském kalendáři svátek od r.1990 (do r. 1989 Martinská deklarace), v občanském kalendáři svátek přeložen v r. 1920 z 28.10. (státní svátek Vznik Československa), později zrušen (do r. 1989 Martinská deklarace 1918), opět od r. 1990, Juda Tadeáš, Judita, (Jidáš)
(╬) Tadeáš McCarthy sv. 24.10. biskup, sv. Tadeáš McCarthy, * 1455 Muskerry v Irsku, + 24.10.1492 Ivrei v Itálii, stal se biskupem v irském Rossu, Corku a Cloyne, blahořečil ho 257. papež Lev XIII. v r. 1895, vydal se na cestu do Říma, ale cestou zemřel.
(╬) Tagino sv. 9. 6. arcibiskup, sv. Tagino z Magdeburgu, + 9. 6.1012 Tonhenburg v Sasku.
(♣) Tamara sv. 3. 6. královna, hebr.: tá mar = datlová palma. Tamara ve Starém Zákoně dcera krále Davida, další toho jména byla snacha Judy, manželka jeho synů Era a Onana, po jejich smrti Judova manželka. Další nositelkou tohoto jména byla sv. Tamara, gruzínská královna z rodu Bagrationů. * 1160, + 1213.
Byla dcerou gruzínského krále Jiřího III. (+ 1184) a královny Guranduchty. V roce 1178 ji otec Jiří III. jmenoval spoluvládkyní. Po smrti svého otce nastoupila na trůn. Jako samostatná panovnice si dala titul krále. Ve starých gruzínských kronikách má titul Král Tamar (Tamar Mepe). Její celý titul: Její veličenstvo nejvyšší královna Tamara, vyvolená naším Pánem, Král králů a Královna královen Abchazů, Gruzínů, Rujanů, Kachetinců a Arménů, širvánšáh a šáhanšáh, pán a paní celého východu i západu, slavná ve světě i ve víře a bojovník Mesiáše.
V roce 1185 byla šlechtou provdána za ruského knížete Jiřího Bohomila (Jurij Bogoljubskij), který se stal gruzínským králem Jiřím Ruským. Jiří byl velký pijan a alkoholik a Tamara dala v roce 1187 své manželství prohlásit za neplatné. Provdala se v roce 1188 za svého vzdáleného bratrance z rodu Bagrationů, osetského knížete Davida Soslana, kterého si sama vybrala za manžela. David se stal králem, ale všechnu moc měla Tamara. Její bývalý manžel a král Jiří proti Tamaře dvakrát vytáhl do boje, ale neúspěšně. Za její vláda dosáhla Gruzie svého největšího rozkvětu. Po své smrti byla ruzínskou apoštolskou církví svatořečena.
(♣) Taras 25. 2. jméno kavkazkého původu, v dějinách známý vojevůdce Taras Bulba. Podle legendy žil na Ukrajině v 16. nebo 17. století a bojoval proti Polákům i proti Tatarům. Spolu se záporožskými kozáky mu pomáhali i jeho dva synové, Ostap a Andrej. Tarasův mladší syn Andrej se zamiloval do jedné polské dívky a při obléhání jejího města přeběhl k nepříteli. Taras ho proklel a zabil. Poláci zvítězili a starší Tarasův syn Ostap byl zajat. Taras podplatí žida, kterého zachránil, aby ho dovedl za synem. Taras přišel ve chvíli, kdy byl Ostap popraven. Začal se mstít, ale jeho oddíl prohrál. Na ústupu ztratil dýmku a řekl, že: "ani kozácká dýmka nesmí padnout do ruky Polákům." Při jejím hledání ho Poláci chytili, přivázali řetězem ke stromu a ruce mu přibili. Potom strom zapálili. Taras Bulba zemřel.
(♣)(╬) Tarsicius sv. 14. 8. mučedník, lat.: tarsus = nárt, z Tarsu, sv. Tarsicius, * 188 asi v Tarsu, + 14. 8. 200 Řím, pocházel z rodiny váženého římského občana. Spolu se svými rodiči uvěřil v Pána Ježíše a přijal křest, byl pověřen, aby jako ministrant přinášel křesťanům do vězení v Koloseu Tělo Páně. Po mši svaté v katakombách mu kněz předal malé stříbrné pouzdro s Nejsvětější Svátostí a on vyšel Salarskou branou do ulic Říma, po cestě ho potkali jeho pohanští kamarádi, kteří chtěli, aby si s nimi hrál, aby si s nimi hrál, odpověděl jim, že nemůže, protože má důležitou pochůzku a odcházel, po chvíli přetahování zjistili, že má na krku plátěný sáček, který mu chtěli strhnout, nedal se a po krátké potyčce ho povalili na zem, tam ho začali bít kameny.
V poslední chvíli se ho zastal římský důstojník, který byl také křesťan a zasáhl proti nim, donesl ho do domu jedné křesťanky, kde byl ošetřen, voják otevřel schránku a podal mu svaté Přijímání, za chvíli potom zemřel na následky bití, bylo mu 12 let, byl pohřben v katakombách na Via Appia, dal se utýrat, aby nebyla zneuctěna Nejsvětější Svátost, má titul prvomučedník Nejsvětější Svátosti (protomartyr Eucharistiae), voják donesl svaté přijímání do vězení místo něho, jeho životopis napsal v r. 320 v jedné své básni 37. papež sv. Damas I., v církevním kalendáři svátek společně se sv. Maxmiliánem Kolbem, patron ministrantů, Tarsitius, Tarsicius, Tarsícius, Tarzicius, Tarzícius
(╬) Tarsilla sv. 24.12. vyznavačka a panna, sv. Tarsilla, žila v 6. století v Římě. Teta 64. papeže sv. Řehoře I. Velikého (12. 3./3. 9.). Sestra jeho otce Gordiána.
(╬) Tassil III. sv. 11.12. vyznavač, sv. Tassil III. z Bavorska, * 730 Bavorsko v Německu, + 11.12. 800 Lorsch v Hesensku, Německo, bavorský vévoda, podporoval církev v tehdejší bavorské oblasti, v Korutanech a jižních Tyrolích, založil nebo obnovil mnoho klášterů, když byl jednou na lovu se svým myslivcem Vessem (Vezzo), ten objevil v lese trojitou studnu, v noci měl vévoda sen: viděl žebřík po kterém sestupovali andělé k té studni, rozhodl se, že tam postaví klášter a dá mu jméno Wessobrunn (Wessova studna), v r. 758 přišli do kláštera první mniši, Tasil, Tas
(♣)(╬) Taťána sv. 29. 3./12. 1. mučednice, lat.: tatius = zakladatel, z toho vzniklo jméno rodu Taciů, sabinský král Tatius, sv. Tatiana Římská, * 189, + 200 Řím, umučena za to, že odmítla obětovat pohanskému bohu Apolónovi, úcta se rozšířila v celé původní církvi (v části latinské a řecké, z ní se dostala do Ruska), jméno se k nám dostalo ze Středomoří přes Rusko, v některých kalendářích má svátek 1. 2., Tania,Táňa
(╬) Tatius sv. 16. 3. mučedník, lat.: tatius = zakladatel, z toho vzniklo jméno rodu Taciů, sabinský král Tatius, další mučedník toho jména má svátek v některých kalendářích 19. 6.
(╬) Taurin sv. 11. 8. sv. Taurin z Évreux, * 5. století v Římě, + Évreux ve Francii, kde byl prvním biskupem
(╬) Tea sv. 19.12. mučednice, řec.: Theos = Bůh, Thea = Boží, sv. Tea, žila ve 2. století v Gaze v Palestině
(╬) Tekla sv. 23. 9. vyznavačka (prvomučednice), lat.: Thecla, Theos clitus, clitellae = Boží sedlo, sv. Tekla pocházela z Ikonia, + v 1. století, stala se posluchačkou a učednicí sv. Pavla, který ji přesvědčil o křesťanské víře, podle životopisu z r. 180 byla odsouzena k smrti upálením, ale plameny byly uhašeny prudkým deštěm, po propuštění odešla se sv. Pavlem do Antiochie, tam ji obžaloval její nápadník a byla odsouzena zápasit s býkem, skočila do vodního příkopu a zvíře ji nechalo být, opět byla propuštěna na svobodu, šla do Myry a po smrti sv. Pavla se vrátila do Ikonia, kde zemřela klidnou smrtí ve vysokém věku, jako prvomučednici je ctí východní církev, oficiálně se dostala do seznamu svatých v r. 1568, jméno vzniklo zkomolením latinského jména Teocletia, Teokletia, Teocleia, Tecla, Thecla
(╬) Tekla sv. 23. 9. mučednice, sv. Tekla, pocházela z Tunisu, za císaře Diokleciána byli její synové zatčeni a mučeni, pravděpodobně byli dopraveni do do Říma, kde byli popraveni, nakonec byla umučena po svých dvanácti synech (Dvanáct bratří 1. 9.), + 250 v severní Africe nebo v Itálii, jejich ostatky byly v r. 760 převezeny do italského města Beneventa a uloženy v kostele sv. Žofie, byli zařazeni mezi světce sporné existence, patronka šťastné smrti, v církevním kalendáři svátek do r. 1969, jméno vzniklo zkomolením latinského jména Teocletia, Teokletia, Teocleia, Tecla, Thecla
(╬) Tekla z Kitzingenu sv. 15.10. abatyše, sv. Tecla z Kitzingenu, * 8. století, Anglie, + 15.10. 790 Kitzingen, Německo, anglická šlechtična, vstoupila k benediktinkám v Tauberbischofsheimu, který vedla její sestra sv. Lioba (28. 9.), spolu s ní odešla se sv. Bonifácem (5. 6.) na misie ke Germánům, v r. 750 se stala abatyší kláštera Kitzingen, kde zemřela.
(╬) Tekusa sv. 18. 5. mučednice, sv. Tekusa a družky, + 311 Ankyra (Ankara) v Turecka.
(╬) Telesfor 5. 1. papež a mučedník, řec.: telesforos = dál milovat, dále milý, milost nese, sv. Telesforus, stal se 8. papežem v letech 125 – 136. Stanovil půst před Velikonocemi, zpěv Gloria při mši sv. a tři mše sv. na Hod Boží vánoční. Zemřel mučednickou smrtí, + r.136, v církevním kalendáři svátek 1978 – 2006. Jeho jméno v českém překladu měl náš kronikář ze 14. století. Dalimil, Dalemil, Telesforos
(╬) Tělo a Krev Páně čtvrtek po slavnosti Nejsvětější Trojice. Svátek Těla a Krve Páně (Boží Tělo) zavedl v roce 1246 Jakub Panthaleon Court–Palais, arcijáhen v Lutychu. Jako 183. papež Urban IV. (Jakub Panthaleon) ustanovil svátek Božího Těla (Těla a Krve Páně) pro celou církev v r. 1264 na základě vidění řeholnice sv. Juliany z Lutychu (1191-1258) a poustevnice sv. Evy z Lutychu (1200-1265).
K urychlení ustanovení tohoto svátku přispěl také český kněz Petr z Prahy, mistr práva, notář, pronotář a kancléř Českého království, vyšehradský kanovník, kaplan a vyslanec krále Přemysla Otakara II., který pochyboval o tom, že ve mši při jeho slovech se promění chleba a víno v Kristovo Tělo a Krev. Vydal se v roce 1263 na pouť do Říma za papežem, aby se zřekl kněžství. Cestou se zastavil ve městě Bolsena, kde v kostele sv. Kristiny sloužil mši svatou, v okamžiku proměňování při slovech „Toto je moje Tělo“ a „Toto je moje Krev“ začala hostie krvácet, kněz Petr ji chtěl ukrýt a zabalil ji do korporálu (ubrousek pod hostii a kalich), na kterém začaly prosakovat krvavé obrysy mužské postavy.
Petr se vydal do nedalekého Orvieta k papeži Urbanovi IV., ten mu nařídil pokání a slavnostní přenesení relikvie biskupem do katedrály v Orvietu, kde je korporál s hostií trvale vystaven. V roce 1264 se poprvé slavil svátek Božího Těla. Svátek se radostně slaví ve čtvrtek (po velikonoční době) jako připomínka mše na Zelený čtvrtek, kdy nastává smutek před Velkým pátkem. Viz Boží Tělo.
(╬) Teobald z Vienne sv. 21. 5. arcibiskup, sv. Teobald z Vienne, * 928 Tolvon ve Francii, + 21. 5.1001 Vienne ve Francii, svatořečil ho 258. papež sv. Pius X. 9.12.1903.
(╬) Teobald Roggeri sv. 1. 6. vyznavač, sv. Teobald Roggeri, obuvník, poutník, + 1. 6.1150 Alba v Itálii.
(╬) Theobald sv. 1. 7. kněz a poustevník, řecky: theos = Bůh, germ.: diet bald = statečný v lidu, sv. Teobald (Děpold) z Provins, * 1017 Provins ve Francii, + 30. 6.1066 Salanig v Itálii, hraběcí syn, odešel pracovat se svým přítelem jako zedník do Lucemburku, později podnikli pouť do Říma a Santiaga de Compostela, usadili se v kamalduském klášteře, byl vysvěcen na kněze, působil u Trevíru a u Benátek, svatořečen v r. 1073, v církevním kalendáři svátek přeložen z 30. 6. v r. 1969, v r. 2006 zrušen, Teobald, Theobald, Děpolt, Děpold, Dětbald, Dietbald
(╬) Teodard sv. 1. 5. arcibiskup, sv. Teodard z Narbonne, * 850 Montauriol ve Francii, + 1. 5. 893 Narbonne ve Francii.
(╬) Teodard sv. 10. 9. biskup a mučedník, sv. Teodard z Tongern – Maastrichtu, * 615 Špýr v Porýní, + 6. 9. 669 Bienwald v Porýní, Německo, v r. 660 se stal biskupem, Dodart
(╬) Theodelinda sv. 22. 1. vyznavačka, řecky: theos = Bůh, lat.: linea = čára, hranice, natažená nit, cíl (z toho starogerm.: lindi = čára – zmije), špaň.: linda = krása, něm.: lind = mírnost, jemnost, Boží cíl, Boží krása, Boží mírnost, germ.: diet = statečná, sv. Teodelinda, * 6. století v Bavorsku, + 22./28. 1. 627 Milán, dcera bavorského vévody Garibalda I. a Waltraudy, byla provdána za langobardského krále Authariha a stala se langobardskou (lombardskou) královnou, po jeho smrti se stala manželkou turínského vévody Agilulfa, který vyznával ariánskou víru a ten tímto sňatkem získal langobardskou královskou korunu (železná koruna je uchovávána ve svatostánku vedle Nejsvětější Svátosti, 6. 1.1355 jí byl korunován i Karel IV..), jejich syn Adaloald (*602) se stal 1. katolickým langobardským králem, byla prostřednicí mezi králem a biskupy, v r. 599 uzavřel na její radu král Agilulf mír s papežem Řehořem I. a vstoupil do katolické církve, s ním se stali katolíky i knížata langobardského národa, 64. papež sv. Řehoř I. Veliký (12. 3./3. 9.) věnoval langobardské královně 4 knihy, sv. Kolumbán jí vděčí za svůj klášter v Bobbiu v Itálii, Dietlinda
(♣)(╬) Teodor sv. 23.10./9.11. mučedník, řec. Theos doros, slovan.: Boh(em) dan(ý) = Boží dar, sv. Theodor z Euchaïty, + 9.11. 303/306 Euchaïta v Malé Asii, římský voják, zvaný Rekrut. Zapálil chrám pohanské bohyně prostituce a matky bohů Kybely, byl za to zajat, mučen a upálen. Je patronem města Milny na ostrově Hvar. Ve východní církvi má titul megalomartyr = velkomučedník. Tento titul má dalších 20 světců. Bohdan, Theodor, Theodosius, Theodot, Theodul, Teodul, Božidar, Božidara, Theodosia, Božena, Matouš, Matěj, ang.: Ted, rus.: Fedor, Fjodor, chorvatsky: Tudor
(╬) Teodor sv. 16. 8. biskup, sv. Teodor, žil ve 4. století ve Švýcarsku, + v Sittenu, měl sídlo v Octoduru (dnes Martigna), v r. 381 se zúčastnil biskupské synody v Akvileji a v r. 396 v Miláně, našel ostatky sv. Mořice (Maura, Mauricia, 22. 9.) a jeho druhů z thébské legie a uložil je v basilice v Agaunu, kterou nechal postavit, jeho ostatky jsou nezvěstné od r. 1798, kdy je ukradli Francouzi, kteří město Sitten obsadili, zobrazuje se s hroznem vína, udělal zázrak s vínem, s ďáblem, který nese zvon, měl přenést biskupa se zvonem od papeže přes průsmyk Theodul u Zermattu.
(╬) Teodor Babilon ct. 11. 2. kněz a mučedník, ct. Teodor, * 26. 2.1899 Kolín, Severním Porýní-Vestfálsku, + 11. 2.1945 v koncentračním táboře Buchenwald v Durynsku, vedoucí Kolpingova útulku.
(╬) Teodor z Canterbury sv. 19. 9. arcibiskup, sv. Teodor z Canterbury, * 602 Tars v Turecku, + 19. 9. 690 Canterbury v Anglii, studoval v Athénách, vstoupil do benediktinského kláštera v Římě, kde složil sliby, v r. 668 byl vysvěcen na arcibiskupa v Canterbury, založil katerální (dómskou) školu a stanovil diecézní hranice svým biskupstvím.
(╬) Teodor Studita sv. 11.11. opat, řec.: theos doros a lat.: studeo, studium = snaha, zájem, píle, horlivost, touha, sv. Teodor Studita, * 759 Konstantinopol (Istanbul), + 11.11 826 Akrita u Konstantinopole, vysvěcen na kněze v r. 800, byzantský mnich, který hájil úctu obrazů svatých, za to byl třikrát poslán do vyhnanstvína ostrov Akrita, kde zemřel.
(╬) Teodor z Tabennisi sv. 28.12. opat, sv. Teodor z Tabennisi, * 314 Sné (Isna), Egypt, + 360 Tabennisi v Egyptě, ve 14 letech se stal mnichem a žákem sv. Pachomia, v r. 350 byl zvolen opatem.
(╬) Theodorich sv. 27. 1. biskup, gotsky: thidareiks (thiuda = lid, národ, ríx z lat. rex) = lidový král, král svého lidu, sv. Teodorich, * 10. století ve Francii, + 27. 1.1022 Tonerre ve Francii, benediktin OSB, který se stal biskupem v Orleánsu, Teodorik, Ditrich, Dietrich, Dětřich
(╬) Theodorik sv. 1. 7. opat, gotsky: thidareiks (thiuda = lid, národ, ríx z lat. rex) = lidový král, král svého lidu, řec.: Theos doros, Theos dos, slovan.: Boh(em) dan(ý) = Boží dar, Božidar, sv. Teoderich z Remeše, + 1. 7. 533 Mont d´Or u Remeše, oblíbený žák sv. Remigia, založil klášter na Mont d´Or a stal se jeho 1. opatem, pohřben v kostele, podle legendy s emu ukázal orel, který mu ukázal místo pro stavbu kláštera; další toho jména je známý gótský císař Theodorich, žil v 6. století ve Veroně, přijal ariánské křesťanství, ve staročeské literatuře je znám jako Dětřich Berounský, Berúnský, Ditrich von Bern, to však nebyl český Beroun ani švýcarský Bern, ale italská Verona, podle které dostal Bern své jméno, v Čechách je z doby Karla IV. známý malíř mistr Theodorik, autor maleb na Karlštejně, v církevním kalendáři svátek opět od r. 2007, Teodorich, Ditrich, Dietrich, Dětřich, Božidara, Božidar, Bohdan
(╬) Teodosie sv. 29. 5. řeholnice a mučednice, sv. Teodosie z Konstantinopole, * 700, + 29. 5. 726 Konstantinopol (Istanbul), nad jejím hrobem byl postaven kostel, přeměněný v 15. století na mešitu.
(╬) Teodosius sv. 11. 1. opat, řec.: Theos doros, Theos dos, slovan.: Boh(em) dan(ý) = Boží dar, Božidar, sv. Theodosius Cenobiarcha (opat cenobitů), * 424 Kappadokie v Turecku (Kayseria v Turecku), + 11. 1. 529 v Palestině, při bohoslužbách sloužil jako lektor, později odešel na poušť na jihovýchod od Jeruzaléma, kde je mnoho jeskyní, v jedné z nich žil od r. 460, když se rozšířila pověst o jeho zbožnosti, přicházeli mladí muži, aby ho následovali, zabydleli se v jeskynním komplexu, z kterého vznikl klášter cenobitů sv. Teodosia Der-Dosi, složený z mnoho jeskyní, cenobité byli mniši, kteří žili každý ve své jeskyni, cele, ale ve společenství jednoho kláštera za zdí (plotem), budoval nemocnice, útulky pro žebráky a pocestné, jeho hrob byl otevřen v r. 1900, nejstarší zobrazení pochází z 8. století, patron pilnikářů a nástrojařů, v církevním kalendáři do r. 1969, v občanském kalendáři přejmenován do ženské varianty Bohdana Teodora, Teodota, Božena, Božidara, Božidar, Bohdan, Theodozius, Theodózius
(╬) Teodosius ct. 15. 2. řeholník ct. Teodosius Florentini, křestním jménem Antonín Kryšpín, * 23. 5.1808 Münsteru ve Švýcarsku, + 13. 2.1865 Heiden, Švýcarsko, v r. 1825 vstoupil ke kapucínům OFMCap., založil Školské sestry Sv. Kříže a Milosrdné sestry Sv. Kříže, školy, sirotčince, továrny, nemocnice a knihařský spolek.
(╬) Teodul sv. 3. 5. mučedník, řec.: Theos dolos = Bůh dal, kněz, v r. 115 umučený společně se 6. papežem sv. Alexandrem I. a knězem sv. Eventiem, v českém církevním kalendáři svátek do r. 1969.
(╬) Teodul z Kréty sv. 23.12. mučedník, sv. Teodul z Kréty a druhové, + 250 na Krétě, 11 křesťanů popraveno za císaře Decia (249 – 251), jejich ostatky se dostaly do Konstantinopole, v některých kalendářích svátek Deset krétských mučedníků
(╬) Teodulf sv. 28. 2. poustevník, sv. Teodulf, žil v 7. století v Trevíru, kde působil a pomáhal lidem.
(╬) Teofan sv. 12. 3. opat, sv. Teofan Vyznavač, * 765 Konstantinopol (Istanbul), + 12. 3. 817 Konstantinopol, pokračoval v psaní kroniky byzantských dějin po svém předchůdci a příteli Synkellovi, benediktinském opatovi.
(♣)(╬) Teofil sv. 3.10./10. 6. biskup, sv. Teofil, spolupracovník sv. apoštola Pavla + v 1. století, v českém občanském i církevním kalendáři je uveden jako Bohumil, Bohumil, Bohumila, Teofila, Gotlieb
(╬) Teofil sv. 5. 3. biskup, řec.: Theos filos = Boha miluje – Bohu milý, sv. Teofil, byl biskupem v Caesareji, v té době se vyřešil spor, který rozhodl 14. papež sv. Viktor I., slavit Velikonoce v 1. neděli po jarním úplňku, nikoli začátkem dubna (14. nisanu) společně se židy, + 200, Bohumil, Bohumila, Teofila, Gotlieb
(╬) Teofil z Antiochie sv. 13.10. biskup, sv. Teofil z Antiochie, + 186 v syrské Antiochii.
(╬) Teofil z Corte sv. 19. 5. řeholník, sv. Teofil, * 30.10.1676 Corte na Korsice, + 19. 5.1740 Fucecchio v Itálii, v r. 1693 v 17 letech vstoupil do řádu františkánů OFM, stal se představeným a působil jako morální teolog, 257. papež ho beatifikoval v r. 1895, za svatého ho prohlásil 260. papež Pius XI. 29. 6.1930.
(╬) Teonest sv. 30.10. biskup a mučedník, sv. Teonest z Filip, pocházel z Řecka, + 30.10. 425 Altino v Itálii, působil jako biskup ve Filipech, protože požadoval správný křesťanský život, byl poslán do vyhnanství v severní Itálii, kde byl umučen, v některých životopisech splývá jeho osoba se sv. Teonestem z Mohuče (27. 6.).
(╬) Teonest sv. 27. 6. biskup a mučedník, a sv. Aureus, Krescenc, Maxim + 406 Mohuč, Teonest + 425 v Itálii, kam uprchl před Germány a byl umučen, všichni byli postupně krátkou dobu mohučskými biskupy, umučeni při vpádu Germánů.
(╬) Teopista sv. 11. 5. mučednice, sv. Teopista s rodinou, + 250 Camerin v Itálii, přijala křest s manželem a 6 dětmi, krátce na to byla celá rodina popravena.
(♣)(╬) Terezie z Ávily, Terezie Veliká sv. 15.10. řeholnice a učitelka církve, řec.: therese = krásná, (řec.: teresis = záštita, štít, ochrana, řec.: thérizein = sklízet úrodu, řec.: théros = horko, vedro).
Sv. Terezie od Ježíše zvaná Veliká. Vlastním jménem Teresa de Cepeda y Ahumada z Ávily, *28.3.1515 v Ávile (Avila) ve Španělsku, +4.10.1582 Alba de Tormes. Dcera Alfonse Sancheze de Cepeda a Beatrice de Ahumada. Měla dvě sestry a 9 bratrů. V 7 letech odešla s bratrem Rodrigem, aby zemřela mučednickou smrtí u Maurů, byli přivedeni zpět. V jejích 12 letech, roku 1527, ji zemřela matka, v roce 1531 ji dal otec na výchovu k augustiniánkám v Avile.
Ve 20 letech 2.11.1535 vstoupila v Avile do řádu karmelitánek OCD, krátce po slibech onemocněla a čtyři dny byla v bezvědomí, když se probrala byla částečně ochrnutá. Lékaři jí nedávali mnoho naděje na uzdravení. V té době se začala modlit k sv. Josefovi a byla uzdravena. Stala se jeho velkou ctitelkou. Proto také první kostel, který dala postavit, zasvětila sv. Josefovi. V r. 1562 mu svěřila celý reformovaný řád karmelitek. 18 let trpěla různými nemocemi, až do konce života měla různá tajemná (mystická) vidění, která popsala ve svých knihách Cesta dokonalosti, Velká kniha o Božím smilování, Vnitřní hrad (Hrad v nitru), kde popisuje duši jako hrad rozdělený na 7 místností. V sedmém příbytku, sídle Božím, se člověk spojuje se svým Tvůrcem a dosahuje dokonalosti.
V r. 1554 viděla trpícího Krista na kříži, který ji pohnul k definitivnímu obrácení a k životu v tichu a důvěrnému sdílení s Bohem v samotě kláštera. V r. 1557 byla vyšetřována kvůli pravosti zjevení, které potvrdil sv. František Borgiáš a v letech 1560 – 1562 sv. Petr z Alcantary, v r. 1560 měla vidění ďáblova pekla, hluboce otřesena si přísahala, že se bude snažit o dokonalost, veřejně prohlásila: „že by bylo pro rodiče lepší své dcery vdát než je nechat vstoupit do kláštera bez kázně“, rozhodla se obnovit řád karmelitánek.
V r. 1562 založila reformovaný klášter bosých karmelitek sv. Josefa, pomohl ji sv. Petr z Alcantary (19.10., obnovitel františkánů), ke svému jménu si dala přízvisko „od Ježíše“, v r. 1567 poznala sv. Jana od Kříže (14.12.), kterého přesvědčila o reformě mužského řádu karmelitánů, oba museli překonat velký odpor, závist, nenávist a útoky, sv. Jan byl dokonce uvězněn na 9 měsíců, společně založili 32 reformovaných klášterů (15 mužských, 18 ženských s menším počtem sester – 21 osob), její velkou přítelkyní a sekretářkou byla bl. Anna od sv. Bartoloměje (7.6.), byla velmi duchaplná, napsala mnoho spisů o duchovním životě, cestovala po celém Španělsku, organizovala řád a stala se pro mnoho věřících velkým vzorem, jejím heslem byl citát z Bible: „Misericordias Domini in aeternum cantabo = O milosrdenství Pána na věky budu zpívat (Na věky chci zpívat o Hospodinových milostech)“, 8 let před svou smrtí předpověděla jak a kdy zemře.
Zemřela v klášteře, který založila v r. 1571, na jedné vizitační cestě (4.10.1582), (v noci ze 4. na 5.10.1582 byla vyhlášena změna kalendáře, po 4.10. následovalo 15.10.1582), pohřbena bez rakve do hliněného hrobu, odkud za 2 roky bylo její nerozložené tělo vyzvednuto a přeneseno do klášterního kostela.
24. 4.1614 byla blahořečena, 12. 3.1622 ji svatořečil 235. papež Řehoř XV., 263. papež bl. Pavel VI. ji jako první ženu v historii církve prohlásil 27. 9.1970 učitelkou církve.
Znázorňuje se s v řeholním rouchu, drží knihu a pero, někdy s andělem, který ji probodává srdce šípem. Hlavní patronka Španělska. Teresie, Teresia, Theresia
(╬) Tereza z Kalkaty bl. 5. 9. řeholnice, bl. Tereza z Kalkaty (Matka Tereza), vlastním jménem Agnes (Anežka) Bojaxhiuová (vysl.: Bojadžiová, boja = barva – barvíř, malíř). *26.8.1910 v makedonské Skopji (alb.Shkupi, turec.Űsküb) v albánské katolické rodině, +5.9.1997 v indické Kalkatě. Jako dítě měla přezdívku Gonxha (Gondža, poupě, poupátko). Rodiče: Dranafile (Růžena, 1889-1972), Nikola (1874-1919), sestra Age (1904-1973), bratr Lazar (1907-1981).
Zpívala v chrámovém sboru. Toužila se stát řeholnicí. 1.9.1928 vstoupila v Irsku do řádu IBMV (Institutum Beatae Mariae Virginis) loretánských sester zvané anglické panny. Řád působil od r. 1841 v indické Kalkatě, kam 1.12.1928 odjela. Řádové sliby složila 24. 5.1931 a přijala jméno sv. Terezie z Lisieux. 14.5.1937 se stala ředitelkou Školy sv. Marie. V poválečném hladomoru roku 1946 začala uvažovat o změně činnosti a pomoci chudým. V červenci 1948 dostala dovolení odchodu z řádu na jeden rok a odjela do zdravotní misie.
V únoru 1949 se nastěhovala do darovaného domu v Kalkatě. S papežským dovolením založila nový řád Misionářky lásky – MC. V r. 1979 dostala Nobelovu cenu za mír a peníze použila pro chudé a nemocné. Na pozvání arcibiskupa pražského Františka kardinála Tomáška ve dnech 9.-12.11.1984 navštívila Československo. V Praze se zúčastnila mše v kostele sv. Ignáce na Karlově náměstí, v Brně se modlila při mši v katedrále sv. Petra a Pavla. V lechovicích u Znojma navštívila Charitní dům.
Zemřela ve svém klášteře v pátek 5.9.1997. Indická vláda vyhlásila státní smutek a zařídila pohřeb, který se konal v sobotu 13.9.1997 v indické Kalkatě. Rakev s jeím tělem byla vezena na dělové lafetě, zakrytá státní vlajkou Indie.
Matka Tereza byla blahořečena 265. papežem Janem Pavlem II. 19.10.2003. Svatý Otec František uznal 17.12.2015 zázrak z roku 2008 v Brazílii dvou vyléčení nádorů mozku muže v kómatu. 267. papež František blahoslavenou Matku Terezu svatořečil 4.9.2016 ve Vatikánu. V církevním kalendáři svátek od roku 2004. Hinduistická vláda jihoindického státu Kerala vyhlásila v roce 2005 den narození Matky Terezy za Den sirotků.
(╬) Tereza Markéta sv. 7. 3. řeholnice, sv. Terezie Markéta od Nejsvětějšího Srdce Ježíšova, vl. jménem Anna Marie Rediová, *15.7.1747 Arezzo v Itálii, +7.3.1770 Florencie, v r. 1764 v 17 letech vstoupila do řádu bosých karmelitek OCD, v r. 1766 složila řeholní sliby, byla velkou apoštolkou a ctitelkou Ježíšova Srdce, obětavá, pokorná a ctnostná, zemřela ve 23 letech, karmelitánský řád slaví její svátek 1. 9., v r. svatořečena 260. papežem Piem XI. na svátek sv. Josefa 19. 3.1934.
(╬) Terezie Benedikta sv. 9. 8. mučednice, sv. Edita Steinová od Kříže, *12.10. 1891 Vratislav (Wroclaw), +9.8.1942 Osvětim. Původem Židovka, měla 10 sourozenců. Vystudovala ve Vratislavi a Göttingenu filosofii. Po přečtení životopisu sv. Terezie z Avily se rozhodla dát se pokřtít v katolické církvi. Pokřtěna ve 31 letech 1. 1.1922. Pracovala jako učitelka.
V r. 1933 vstoupila v Kolíně do řádu karmelitánek OCarm., za tři roky tam vstoupila i její sestra Růžena. V r. 1939 odešly obě do kláštera v Echtu v Holandsku, kde Terezie Benedikta napsala několik vědeckých spisů, na kterých pracovala ještě 2.8.1942, kdy byly obě odvlečeny nacisty a deportovány do Osvětimi. Zde pronesla slova, kterými těšila druhé: „Ježíš je i zde, uprostřed nás.“ Obě sestry zemřely v plynové komoře. 1.5.1987 blahořečena 265. papežem Janem Pavlem II. v Kolíně nad Rýnem, svatořečena 11.11.1998 na Svatopetrském náměstí ve Vatikánu. V církevním kalendáři svátek od r. 1999 společně se sv. Romanem.
(╬) Terezie od Ježíše sv. 12. 4. řeholnice, sv. Terezie od Ježíše de Los Andes, vlastním jménem Juanita Fernandez Solarová, * 13. 7.1900 Santiago de Chile, + 12. 4.1920 Los Andes v Chile, pocházela z bohaté rodiny, v 19 letech vstoupila ke karmelitkám, za necelý rok zemřela na tyfus, zanechala množství dopisů, byla svatořečena 265. Janem Pavlem II. 21. 3.1993.
(╬) Terezie bl. 9. 5. abatyše, bl. Matka Terezie Gerhardingerová od Ježíše, řeholnice, vlastním jménem Karolína, * 20. 6.1797 Stadtamhof v Řezně, + 9. 5.1879 Mnichov, dcera bohatého loďaře, do r. 1833 působila jako učitelka, v r. 1834 založila Chudé školní sestry Naší Paní (kanovnice Notre Dame) v Neunburgu vorm Wald, kde byla 45 let představenou, řád byl v r. 1843 přeložen do Mnichova, v r. 1847 se rozšířil do USA, pohřbena v kostele sv. Jakuba Na palouku, 17.11.1985 ji blahořečil 265. papež sv. Jan Pavel II.
(╬) Terezie y Ibars od Ježíše sv. 26. 8. řeholnice, sv. Terezie y Ibars od Ježíše, * 9. 1.1843 Aytona ve Španělsku, + 26. 8.1897 Barbastro, Španělsko, vlastním jménem Teresa Jornet y Ibars, založila ústav sester pro opuštěné staré muže, svatořečil ji 263. papež bl. Pavel VI.
(╬) Terezie od Dítěte Ježíše sv. 1.10. řeholnice, sv. Terezie z Lisieux, celým jménem Terezie Marie Františka Martinová, * 2. 1.1873 v Alenconu v Normandii ve Francii, + 30. 9.1897 Lisieux ve Francii.
Manželé Ludvík (Louise) a Cecílie (Zélie) Martinovi měli 4 děti, které zemřely do roku 1872: Helena, Melánie, Josef a Josef. Další 4 sourozenci přežili do dospělosti: Marie (*1860), Pavlína (*1861), Leonie (*1863) a Cecílie, Célina (*1869). V Terezčiných 4 letech zemřela matka Cecílie (+28.8.1877) a otec Ludvík se s dětmi přestěhoval do Lisieux, kde žil matčin bratr Isidor Guérin. S otcovým souhlasem a papežským dispensem vstoupila v 15 letech ke karmelitánkám OCD, kde přijala řeholní jméno Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře. Do r. 1969 nazývaná Terezička Ježíškova (Terezie od Ježíška, malá Terezie), toto označení bylo k odlišení od sv. Terezie od Ježíše, Terezie Veliké z Avily).
Sestry ji nejdříve považovaly za domýšlivou, ale ona překonávala duševní boje a pokušení, často se modlila, později těžce onemocněla tuberkulózou, zemřela ve věku 24 let.
Byla pohřbena v klášterním kostele, později bylo její nerozložené tělo přeneseno do kostela jí zasvěceného, kde je uloženo ve skleněné rakvi na oltáři. 260. papežem Piem XI. svatořečena 17. 5.1925, v r. 1927 ji jmenoval patronkou misií, od r. 1944 je patronkou Francie, v církevním kalendáři svátek přeložen v r. 1969 z 3.10.
Tereziiny rodiče Ludvíka Martina a Cecílii roz. Guérinovou blahořečil 19.10.2008 v Lisieux z pověření 266. papeže Benedikta XVI. prefekt Kongregace pro svatořečení José Saraiva kardinál Martins. 18.10.2015 je svatořečil v Římě 267. papež František.
(╬) Terezie bl. 20. 6. řeholnice, bl. Terezie z Portugalska, * 1178, + 17. 6.1250 v Portugalsku, portugalská princezna, spolu se svými sestrami bl. Mafaldou a bl. Sanchou (20. 6.) uvedla do bývalého benediktinského kláštera cisterciačky OCist., blahořečeny 244. Klementem XI. v r. 1705
(╬) Těla a Krve Páně --.--. pohyblivý svátek, do roku 1965 svátek Boží Tělo, Božího Těla. V Praze na Karlově náměstí (tehdy Dobytčí trh) byla postavena Karlem IV. kaple Božího Těla pro Bratrstvo Božího Těla (původně Bratrstvo obruče a kladiva), které mělo oba předměty ve znaku. Bratrstvo mělo 35 členů, z toho 27 šlechticů a 8 duchovních osob.
Původně byal kaple dřevěná s vysokou věží. Kamenná kaple byla založena listinou 1.4.1382, ale ještě v roce 1393 se na ní pracovalo. Kaple měla hvězdicový půdorys. Byly v ní vystavovány říšské klenoty a ostatky svatých. Svátek sv. Ostatků (relikvií) původně svátek Svatého Kopí a Hřebů Páně nazvaný podle nejcennějších relikvií byl 1. pátek po Velikonocích. Ostatky byly vystavovány až do roku 1419 a pak až od roku 1437. Den byl přejmenován na svátek svátostin a ostatků a přeložen na 1. neděli po Velikonocích. Vystavovány bývaly relikviáře s ostatky svatých a česká královská svatováclavská koruna (v křížku na koruně je trn z Kristovy koruny).
Svátek Těla a Krve Páně (Boží Tělo) zavedl v r. 1246 Jakub Panthaleon Court – Palais, arcijáhen v Lutychu. Po zvolení jako 183. papež Urban IV. (Jakub Panthaleon) ustanovil svátek Božího Těla (Těla a Krve Páně) pro celou církev v r. 1264. K urychlení ustanovení tohoto svátku přispěl také český kněz Petr z Prahy, který pochyboval o tom, že při jeho slovech se promění chleba a víno v Kristovo Tělo a Krev.
Vydal se v r. 1263 na pouť do Říma, cestou se zastavil ve městě Bolsena, kde v kostele sv. Kristiny sloužil mši svatou. V okamžiku proměňování při slovech „Toto je moje Tělo“ a „Toto je moje Krev“ začala hostie krvácet. Kněz Petr ji chtěl ukrýt a zabalil ji do korporálu, na kterém začaly prosakovat krvavé obrysy mužské postavy. Petr se vyděsil a vydal do nedalekého Orvieta k papeži Urbanovi IV. Ten mu nařídil pokání a slavnostní přenesení relikvie biskupem do katedrály v Orvietu, kde je korporál s hostií trvale vystaven. Roku 1264 se slavil poprvé svátek Božího Těla jako radostná oslava Eucharistického chleba (místo smutku na Zelený čtvrtek).
(╬) Thaisa sv. 8.10. vyznavačka, sv. Thaisa, žila jako kajícnice ve 4. století v Egyptě, o jejím životě se dochovalo málo zpráv
(╬) Thiento z Wessobrunnu sv. 3. 4. opat a mučedník, sv. Thiento z Wessobrunnu a druhové (Sedm mučedníků), * 900, + 3. 4. 955 Wessobrunn v Bavorsku, benediktin OSB, v r. 955 přepadli klášter divocí Uhři a opata se šesti řeholníky zabili, byli pohřbeni v kapli Panny Marie, v 18. století jejich ostatky zmizely
(╬) Thöger sv. 30.10. misionář, sv. Thöger z Durynska, * 1000 Durynsko v Německu, + 24. 6.1065 Vestervig v Dánsku, teologii studoval v Anglii, odešel do Norska a stal se královským kaplanem krále Olafa II. Haraldssona (syn Haralda), po smrti krále odešel do Dánska na misie, kde působil mezi Dány 30 let, když zemřel začali ho lidé ctít jako světce, jeho ostatky byly vyzvednuty z hrobu v r. 1067, přeneseny do klášterního kostela ve Vestervigu 30.10.1117, tento den byl určen jako jeho svátek, Dietger, Theodgar
(╬) Thorlak Thorhallsson sv. 23.12. biskup, sv. Thorlak Thorhallsson, * 1133 Island, + 23.12.1193 Skalholt na Islandu, v 15 letech se stal jáhnem a po studiích v Paříži byl augustiniánským kanovníkem CanAug v klášteře Thykkvibaeru u Reykjavíku, kde byl později zvolen opatem, v r. 1178 byl vysvěcen na biskupa ve Skalholtu, národní světec Islandu
(♣) Tiberius 10.11. lat.: Tiberius. Claudius Nero Tiberius, * 42 př. Kr., vládl 14 – 37. Bál se hromu, nesnášel bouřku, nevlastní syn císaře Augusta, jeho manželka Julie byla dcera císaře Augusta, jejich vlastní syny Gaia (+ 4 po Kr.) a Lucia (+ 2 po Kr.) adoptoval za svoje císař Augustus. Za jeho vlády byl v Jeruzalémě ukřižován a vzkříšen Ježíš Kristus, vyslal svoje vojska do země kelských Bójů (Boiohaema = Čechy), která tam nedorazila, protože v Germánii vypukly vzpoury, v r. 26 se odstěhoval na Kapri, v Římě vládl jeho jménem velitel pretoriánů Lucius Aelius Seianus.
(♣) Tibor 13.11. lat.: tiburus = občan města Tivoli (dříve Tiburi), Tiburc, Tiburcius, Tibur
(╬) Tiburc sv. 14. 4. mučedník, sv. Tiburtius a druhové, lat.: tiburus = občan města Tivoli (dříve Tiburi). Sv. Tiburcius byl umučen se svým bratrem sv. Valeriánem (snoubenec sv. Cecílie) a soudcem Maximem, kterého obrátili na víru cestou na popraviště. Byli sťati mečem. + 14. 4. 230 Řím. 99. papež sv. Paschal I. (11. 2.) přenesl v r. 820 jejich ostatky z Via Appia do kostela sv. Cecílie. V českém církevním kalendáři svátek do r. 1969, Tibor, Tiburtius, (Ctibor).
(╬) Tiburc sv. 11. 8. mučedník. Sv. Tiburc, syn prefekta Chromatia. Byl pokřtěn sv. Sebastiánem. Společně se sv. Haštalem (26. 3.) a jeho manželkou sv. Irenou (16. 4.) pomáhal křesťanům. Po prozrazení byl obžalován a mučen na žhavém uhlí. Nakonec byl popraven mečem. + 11. 8. 295. Ve stejný den byla popravena i římská patricijka sv. Zuzana (11. 8.). V církevním kalendáři do r. 1969 společný svátek. Tibor
(♣) Tibur 25. 7. lat.: tiburus = občan města Tivoli (dříve Tiburi), Tiburc, Tiburcius, Tibor, Timur
(♣) Tichomír 22. 8. slovanské jméno z doby národního obrození, které vyjadřovalo, že jeho nositel má rád ticho a mír. Nemá rád řinčení zbraní. Mansuet, Miloslav
(╬) Timon sv. 19. 4. jáhen a mučedník, sv. Timon, jeden ze sedmi jáhnů určených od apoštolů, při své misijní činnosti byl ukřižován, + 2. století v Korintě v Řecku
(╬) Timotej sv. 26. 1. biskup a mučedník, řec. timos Theos = oslavuje Boha. Sv. Timotej, žák a pomocník apoštola sv. Pavla, biskup, mučedník, * v 1. století v Lystře (Konye) v Turecku. + 24. 1. 97. Jeho otec byl Řek, matka Židovka. Sv. Pavel pokřtil celou jejich rodinu a ustanovil Timotea biskupem v Efesu. Spoluzakládal církevní obce. Byl vězněn. Zemřel mučednickou smrtí ubit kyjem a kameny v Efesu. Později převezen a pohřben v chrámu sv. Apoštolů v Cařihradě. V církevním kalendáři svátek v r. 1969 přeložen z 24. 1., společný svátek se sv. Titem, Bohuslav, Timotheus, Ctiboh
(♣)(╬) Timotheus sv. 22. 8./22. 8. kněz, řec. timos Theos = oslavuje Boha, Boha slaví, sv. Timotheus, Timotej přišel z Antiochie do Říma, kde působil jako kazatel u 32. papeže Melchiada (Miltiades), v r. 312 byl uvězněn, mučen a popraven mečem, v církevním kalendáři svátek do r. 1969, v občanském kalendáři zůstal v českém překladu Bohuslav, Timotej
(╬) Titus sv. 26. 1. biskup, řecky: titos, titános = veliký, obr, sv. Titus, Řek, žák a spolupracovník sv. Pavla na jeho apoštolských cestách, sv. Pavel ho ustanovil biskupem na Krétě, kde zemřel přirozenou smrtí v 94 letech, v církevním kalendáři svátek v r. 1969 přeložen z 6. 2., společný svátek se sv. Timotejem
(╬) Titus Brandsma bl. 26. 7. řeholník a mučedník, bl. Titus Brandsma, * 23. 2.1881 Bolsward, Holandsko, + 26. 7.1942 Dachau, profesor filosofie, průkopník ekumenismu a katolického tisku, patřil k odpůrcům fašismu a nacistické diktatury, 19. 1.1942 byl zatčen v klášteře karmelitánů OCarm. v Nijmwegenu, snahy německých karmelitánů o změnu trestu smrti na doživotní vězení vyšly naprázdno, v koncentračním táboře byl zavražděn smrtící injekcí jako“bezcenné stvoření“, za své mučitele se modlil do posledního dne. Blahořečil ho 265. papež Jan Pavel II. 3.11.1985
(╬) Titus M. Horten ct. 25. 1. řeholník, ct. Titus Maria Horten, řeholník, * 9. 8.1882 Elberfeld v Severním Porýní-Vestfálsku, + 25. 1.1936 Oldenburg, Šlevicko-Holštýnsko, křestními jmény Antonín Hubert, vstoupil v r. 1905 k dominikánům OP., 1915 vysvěcen na kněze, řídil řádové nakladatelství sv. Alberta Velikého, byl vyhledávaným zpovědníkem a duchovním vůdcem, v r. 1935 byl zatčen, zemřel ve vězení, pohřben v dominikánském kostele ve Vechtě, kde byl mnoho let převorem.
(♣)(╬) Tobiáš 2.11./ 12. 9./12. 9. vyznavač, hebr.: to bi jáš = poslaný Bohem, dobro od Boha, Boží dobro. Ve Starém Zákoně mladý Tobiáš šel pro lék svému slepému otci a na cestě do Ninive ho doprovázel archanděl Rafael. Jeho zážitky jsou zapsány v knize Tobiáš. Patron hrobníků. Od roku 2011 je svátek2.11. v českém občanském kalendáři. Tobias.
(╬) Tomáš sv. 3. 7. apoštol, hebr.: didy mos, řec.: thé oma = dvojče, dvojník, blíženec, podle podání křesťanské tradice pocházel z chudé stavitelské rodiny, nejvíce o něm píše ve svém evangeliu apoštol Jan: při vzkříšení Lazara (J 11, 16), poslední večeře (J 14, 5 – 7), setkání „nevěřícího“ Tomáše po Ježíšově zmrtvýchvstání (J 20, 24 – 29).
Sv. Tomáš, nazývaný nevěřící, protože nechtěl uznat Kristovo vzkříšení z vyprávění ostatních apoštolů. Kristus ho vyzval, aby si sáhl do jeho ran a přesvědčil se o tom, že je živý. Od setkání se vzkříšeným Ježíšem byla Tomášova víra silná a pevná. Zvěst o Ježíšovi zanesl nejdál ze všech apoštolů. Po roce 42 odchází z Jeruzaléma do Habeše (dnešní Etiopie v Africe), odtamtud do Persie (Irák v Asii), hlásá evangelium na území Parthů, Médů a Hyrkánů. Tyto národy žily na dnešním území Iráku, Íránu, Pákistánu, Aghanistánu, Turkmenistánu, Uzbekistánu a Tádžikistánu. Odtud odešel do Číny, kde je v čínském městě Ta-mo (Tomáš) ctěn obraz sv. Tomáše, který je podobný obrazům z prvokřesťanského Říma.
Z Číny doplul r. 52 do oblasti Malabaru (dnes Kerala) v Indii, kde šířil křesťanství na jihu země a hlásal evangelium syrským Indům, pokřtil krále Gundaphara. Podle legendy pokřtil Tři krále a vysvětil je na biskupy. Na příkaz indického maharádži (krále) Mazdae byl na místě zvaném Majlapur (dříve Kalamina), u města Madrasu proboden kopím, + 21.12.72. V Majlapuru byl na místě jeho smrti postaven chrám, který v roce 1547 přestavěli na katedrálu. Mučedniště sv. Tomáše je poutním místem indických křesťanů. 3. 7. 290 byla část ostatků převezena do syrské Edessy, v roce 1258 bylo několik ostatků odvezeno do italského města Ortony.
Zobrazuje se s kopím nebo zednickou lžicí a úhelníkem. Je patronem stavitelů, podle legendy se představil indickému králi jako stavitel. Syrští malabarští křesťané v této části Indie dodnes používají starobylé mešní obřady z prvokřesťanské doby a sami se hrdě nazývají Tomášenci nebo Tomášovi křesťané. Když v roce 1542 připlul do Indie misionář sv. František Xaverský, byl překvapen křesťanským společenstvím malabarských křesťanů Tomášenců. V církevním kalendáři svátek přeložen v r. 1969 z 21.12. (na den převezení do Edessy).
(♣)(╬) Tomáš sv. 7. 3./28. 1. kněz a učitel církve, sv. Tomáš Akvinský, Aquinský, *1225 Roccasecca u Neapole, hrabě z Aquina, vychováván na Monte Cassinu, v r. 1243 vstoupil v Neapoli do žebravého řádu dominikánů OP., stal se knězem, představení ho poslali na další studia do Říma, kde ho přepadli jeho bratři a uvěznili na otcovském hradě, aby nedělal rodině ostudu, studoval v Neapoli, v Bologni, v Paříži a v Kolíně nad Rýnem u sv. Alberta Velikého, protože při studiích moc nemluvil, dostal od spolužáků přezdívku „němý vůl“, když se to dověděl jejich učitel sv. Albert Veliký, prohlásil, že: „tento němý vůl jednou zařve tak, že to zazní v celém světě“, jako profesor učil v Paříži a v Bologni, stal se hlavním kazatelem řádu, sepsal Teologickou summu (Summa theologiae), která byla 257. papežem Lvem XIII. prohlášena jako závazné učení pro katolickou církev, a Summu proti pohanům (Summa contra gentiles), která vysvětluje neúčinnost pohanské filosofie, založil filosofickou školu, z pokory odmítl biskupský stolec v Neapoli, pro jednoduchost a pronikavost poznávání nejhlubších poznatků byl nazýván „doctor angelicus“ – andělský učitel, těžce nemocný se vydal na cestu do Lyonu na 2. lyonský sněm, zemřel ve věku 48 let v cisterciáckém opatství ve Fossa nuova, + 7. 3.1274, svatořečen 131. papežem Janem XII. v r. 1323, jeho ostatky byly přeneseny 28. 1.1368 do Toulouse ve Francii (tento den byl určen jeho svátek), církevním učitelem ho v r. 1567 prohlásil 226. papež sv. Pius V., v r. 1880 ho jmenoval 257. papež Lev XIII. patronem katolických škol, v církevním kalendáři svátek v r. 1969 přeložen ze 7. 3.
(╬) Tomáš Becket sv. 29.12. biskup a mučedník, * 1118 Londýn, otec byl obchodníkemstudoval v augustiniánské klášterní škole v Mertonu, Bologni, Auxerre a v Paříži, v r. 1154 se stal arcijáhnem v Canterbury a na trůn anglického krále nastoupil jeho přítel Jindřich II., jeden z nejbezohlednějších panovníků středověku, který si ho vybral za kancléře.
Podporoval krále ve všech jeho rozhodnutích, po smrti arcibiskupa Theobalda v r. 1161 mu král nabídl arcibiskupský úřad, ale on odmítl, v r. 1162 byl na královo doporučení vysvěcen na kněze a biskupa, stal se canterburským arcibiskupem, složil státní úřad, král v tom viděl urážku, nechal arcibiskupa odsoudit v nepřítomnosti, ten uprchl do Říma k papeži Alexandru III.
Později odešel do Francie, v exilu byl 6 let a psal králi smiřující dopisy, na žádost papeže se sešel s králem v r. 1170 a vrátil se do Anglie, čtyři šlechtici se chtěli zalíbit králi a arcibiskupa zabili při bohoslužbách v katedrále, + 29.12.1170 Canterbury v Anglii, jeho hrob se stal jedním z hlavních poutních míst v Anglii, 21. 2.1173 ho svatořečil 171. papež Alexandr III., král Jindřich II. konal u jeho hrobu veřejné pokání, v r. 1538 dal král Jindřich VIII. rakev s jeho ostatky zničit.
(╬) Tomáš Bellaci sv. 31.10. řeholník, sv. Tomáš Bellaci, * 1370 Florencie, + 31.10.1447 Rieti v Itálii, svatořečen 250. papežem Klementem XIV. v r. 1771
(╬) Tomáš z Celana sv. řeholník, sv. Tomáš z Celana (Celanský), + 1250, františkán OFM napsal hymnus Dies irae (dies iré) = den hněvu
(╬) Tomáš z Herefordu sv. 2.10. biskup, sv. Tomáš z Herefordu, * 1218 Anglie, + 2.10.1282 Montefiascone v Itálii, svatořečil ho 197. papež Jan XXII. v r. 1320.
(╬) Tomáš Kempenský (sv.) 25. 7. řeholník, sv. Tomáš Hemerken z Kempenu, * 1380 Kempen, Severní Porýní-Vestfálsko, + 25. 7.1471 v St. Agnetenbergu v Holandsku, v r. 1399 vstoupil do kláštera augustiniánských kanovníků (CanAug) v St. Agnetenbergu u Zwolle, kde se později stal převorem.
Patřil k šiřitelům hnutí moderní zbožnosti (Devotio moderna), které založil Gerhard Groote a působilo od 14. do 17. století, jeho obsahem byla zbožnost jednotlivce proti poutní zbožnosti, toto hnutí podporoval ve svých spisech, k velice čteným a překládaným knihám patří „Následování Krista“, tuto knihu studoval i Angličan John Wesley, zakladatel metodistické evangelické církve. Několikrát byl podán podnět k blahořečení a svatořečení, ke kterému oficiálně nikdy nedošlo, přesto je ctěn jako významný světec katolické církve. Znázorňuje se jak brkem píše knihu.
(╬) Tomáš More sv. 22. 6. mučedník, a Jan Fischer. Sv. Tomáš Morus, * 7. 2.1478 Londýn, + 6. 7.1535 Londýn. Syn londýnského soudce Jana Mora. Přítel sv. Jana Fischera a Erasma Rotterdamského. Ve 13 letech se stal pážetem arcibiskupa Johna Mortona, ten ho poslal na studia v Oxfordu a v Londýně. Byl velmi veselý a přátelský. Patřil k intelektuální špičce v Anglii.
Oženil se s Janou Coltovou a měli 3 dcery Markétu (Margaret Roperová), Alžbětu (Elisabeth Dauncyová), Cecílii (Cecily Heronová) a syna Jana (John). Po studiích se stal zástupcem londýnského šerifa (šerif byl nejvyšším správním úředníkem, který dbal na dodržování práva) a poradcem panovníka. Král ho později jmenoval lordem kancléřem. Stal se advokátem a od roku 1504 poslancem v parlamentu.
Napsal knihu Utopie, kde popsal myšlenky o vedení státu a politice. V Londýně založil charitní službu pro chudé. Po smrti manželky Jany se oženil podruhé a vzal si o 7 let starší Alici Middletonovou. Stal se diplomatem ve Francii a přispěl k uzavření míru mezi králem Francie Františkem I. a císařem Karlem V. Původně podporoval krále Jindřicha VIII. v rozvodu prvního manželství, ale odstoupil 16. 5.1532 z úřadu, když se král prohlásil hlavou nové (anglikánské) církve. V r. 1534 požadoval Jindřich VIII. po úřednících a duchovních přísahu věrnosti (Act of Supermacy – supremát = nejvyšší, supremační přísaha), nepodepsání této přísahy bylo považováno za velezradu.
Tomáš byl uvězněn v Londýnské věži Toweru, kde mu bylo lživě sděleno, že přísahu podepsal i jeho přítel Jan kardinál Fischer (+ 22. 6.). Nevěřil tomu a byly mu zakázány návštěvy rodiny. V žaláři napsal báseň O humoru (Dopřej mi chuť k jídlu Pane). Byl odsouzen za velezradu a popraven mečem. Jeho hlava byla vystavena měsíc na londýnském mostě (London Bridge), odkud byla odstraněna za úplatu jeho dcery Markéty. Beatifikován 257. pp. Lvem XIII. v roce 1886. Kanonizován 260. papežem Piem XI. v r. 1935, v církevním kalendáři společný svátek se sv. Janem Fischerem. V anglikánské církvi má svátek 6. 7.
Tomáš Stapleton anglický katolík, spisovatel, * 1535, + 15.10.1598. Toho vyzval anglikánský biskup Wiliam Barlow, aby odsoudil papežskou autoritu. On odmítl a byl mu zabaven majetek. Zemřel ve vlámské Lovani. V roce 1588 napsal knihu Tres Thomae (Tři Tomášové): sv. Tomáš apoštol, sv. Tomáš Becket a sv. Tomáš Morus.
(╬) Tomáš z Tolentina sv. 9. 4. mučedník, sv. Tomáš Tolentinský a druhové, misionáři a mučedníci, * 13. století Tolentino v Itálii, + 9. 4.1321 Salsette v Indii, se svými druhy františkány OFM Petrem ze Sieny, Jakubem z Padovy a Demetriem z Tiflisu se vydal v r. 1320 do Arménie, ale okolnosti je přinutily přistát na ostrově Salsette u Bombaje, kde je veřejně muslimové popravili, jejich ostatky v Indii zachránil a pohřbil bl. Oderich Boemus z Pordenone (Oldřich Čech, 14. 1.), svatořečeni 257. papežem Lvem XIII. v r. 1894.
(╬) Tomáš z Villanovy sv. 22. 9. biskup, od dětství velmi zbožný, vystudoval filosofii, etiku (mravouku) a teologii, stal se knězem a profesorem etiky v Salamance, vstoupil do řádu augustiniánů, na návrh římského císaře Karla V. se stal ve Valencii biskupem, ale úřad přijal až když mu představený pohrozil exkomunikací, peníze a jídlo dával chudým, sám si nechával pouze tolik, kolik nutně potřeboval, před smrtí daroval i svoji postel, + 22. 9.1658, v církevním kalendáři svátek do r. 1969.
(╬) Totto z Ottobeurenu sv. 19.11. opat, sv. Totto z Ottobeurenu, + 19.11. 815 Ottobeuren v Německu, v r. 764 založil jako švábský šlechtic se svým otcem a bratry klášter Ottobeuren u Memmingenu a stal se prvním opatem, Tuto, Tuton
(╬) Tozzo sv. 16. 1. biskup, sv. Tozzo z Augšpurku, + 778 Augšpurk v Bavorsku, byl mnichem benediktinem v klášteře Murbachu, v r. 772 se stal biskupem, Tosso
(╬) Trowin sv. 27. 3. opat, sv. Trowin z Engelbergu, * 12. století St. Blasien v Německu, + 27. 3.1178 Engelberg, Švýcarsko, v r. 1146 se satl opatem kláštera benediktinů OSB v Engelbergu (andělská hora), v klášteře založil malířskou a písařskou školu, kde sám vyučoval, napsal mnoho knih a namaloval velký počet obrazů.
(╬) Trudo sv. 23.11. řeholník, sv. Trudo z Haspengau, * 630 Hesbay v Belgii, + 27.11. 695 Sint Truiden v Belgii, v r. 662 založil na svém pozemku klášter, který byl po jeho smrti pojmenován jeho jménem Sint Truiden (St. Trond), z kláštera se vydával na misie po širokém okolí, pohřben v klášteře, Trond, Truiden
(╬) Trudbert sv. 26. 4. misionář a mučedník, sv. Trudbert, * v 6. století v Irsku, + 26. 4. 607 Münstertal u Freibergu v Německu, v r. 604 přišel do Münstertalu, kde od šlechtice Othberta dostal kus země a na ní postavil kostel, u kterého byl dvěma pacholky zabit sekerou, nad místem jeho mučedniště byla později postavena kaple.
(╬) Tryfon sv. 10.11. mučedník, řec.: tryfonos = nositel tří, lat.: triformis = trojitý, nositel Boží Trojice, umučen společně se sv. Respiciem za císaře Decia v r. 250 v Niceji (Nikaj, Izmid, Iznik v Turecku), jeho ostatky byly převezeny do Říma a pohřbeny v kostele jemu zasvěceném, do tohoto kostela byly v r. 305 uloženy ostatky sv. Nymfy (10.11.)
(♣)(╬) Tři králové 6. 1. Zjevení Páně, zasvěcený svátek. Svatý Matouš ve svém evangeliu v Bibli (Mt 2,1-12), píše: „Když se narodil Ježíš v Judském Betlémě za dnů krále Heroda, hle mudrci od východu se objevili v Jeruzalémě... Vešli do domu, padli na zem, klaněli se mu a obětovali mu své dary: zlato, kadidlo a myrrhu“. Byli to mágové (mudrci, věštci, hadači, astronomové, astrologové, poradci babylonského krále), kteří přinesli tři dary: zlato, že byl uznán za věčného Božího krále, kadidlo jako jeho uznání za Nejvyššího kněze – velekněze, myrrha jako symbol jeho utrpení a věčného života, jako předzvěst jeho nabalsamování při pohřbu, to s tím souviselo, protože panovníci ve starověku se dávali balsamovat, aby jejich tělo bylo zachováno a oni mohli žít na věčnosti, domnívali se, že když budou zachováni balsamováním, budou tak zachováni na věčnost.
Budoucnost četli z hvězd a znali židovská proroctví o Velikém Králi, o tom, že až se narodí z panny „vyjde hvězda z Jakuba (Izraele) a povstane žezlo z Izraele (4. M /Nu/ 24,17.)“. V té době se na obloze objevila v souhvězdí Panny veliká hvězda (konjukce Jupitera se Saturnem), Jupiter byl považován za hvězdu velkého Krále, Saturn za hvězdu Židů, z toho vyčetli, že se narodil z Panny židovský král. Mudrci nebyli králové – panovníci a nebyli ani tři, titul králů dostali ve středověku podle drahocenných (královských) darů, které přinesli narozenému Panovníkovi. Ve starověku a středověku kolísal počet mudrců – králů mezi 2 – 12, od 12. století se ustálil na třech, podle počtu darů v zápisu Matoušova evangelia, který píše o třech královských darech (zlato, kadidlo, myrrha.
Všichni „tři králové“ byli původně zobrazováni jako mladí běloši, po objevení Ameriky každý z nich představoval jednu lidskou rasu, bílý Kašpar, rudý Melichar, černý Baltazar. Při mši svaté v předvečer (5.1.) jejich svátku (6. 1.), se světí kadidlo, voda a křída, kterou se označují domy, svěcení vody připomíná Kristův křest v řece Jordánu (toto svěcení převzala v Čechách katolická církev od církve pravoslavné), posvěcenou křídou se označují domy písmeny třemi písmeny: + C + M + B ( nebo K + M + B + letopočet), Christus Mansionem Benedicat (Kristus toto obydlí ať požehná – v tomto roce, ať žehná po celý tento rok), tři křížky (není to plus mezi písmeny !) znamenají Trojjediného Boha – Nejsvětější Trojici = Otec +, Syn + a Duch Svatý +, nápis K M B obsahuje prosbu o požehnání v nastávajícím roce. Tři křížky se začaly používat v době, kdy se lidé neuměli podepsat a jako svůj podpis psali tři křížky, to znamenalo, že se dovolávají Boha jako svědka svého podpisu a prosí o Jeho požehnání, z tohoto požehnání domů v předvečer (5. 1.) jejich svátku (6. 1.) vznikla jména „tří králů“.
První autor, který uvedl počet tří králů, byl sv. Caesarius z Arles v 6. století. Jména tří králů Casparius, Melchiorius et Baltasarius se objevila v 7. století a byla odvozena z písmen požehnání C M B (Christus Mansionem Benedicat). Ve 12. století je poprvé zapsal kancléř pařížské Sorbonny Petr Comestor a uvedl jejich vysvětlení: Kašpar – hebr.: iš kaspik = muž od Kaspického moře, podle legendy jméno prvního z mudrců (tří králů), přinesl zlato, symbol Krista, jako věčného Krále, uměl vypočítat dráhy nebeských těles. Melichar – hebr.: mel chí or = můj král je světlo, druhý z mudrců (tří králů), donesl kadidlo jako symbol Kristova věčného božství a kněžství, podle legendy sebral příběhy o Zarathusrovi a sepsal do nové knihy, původní se ztratila za války s Řeky. Baltazar – persky: Bell – šasar = obětující Bálovi, třetí z mudrců (tří králů), přinesl myrrhu jako symbol utrpení, v legendě se o něm píše, že byl kníže z rodu Sasanidů a velký znalec knih Zarathustry. Další vysvětlení jejich původu je, že Kašpar pocházel z Arábie, Melichar ze Sáby a Baltazar z Tarsu. Seznámili se v Babyloně, kde se věnovali hvězdářství a studiu starých knih.
Podle legendy je na biskupy vysvětil apoštol sv. Tomáš a po mnoha letech zemřeli několik dní po sobě (v jednom týdnu) a byli pohřbeni ve společném hrobě v arménském městě Sewa. Ve 4. století sv. císařovna Helena vyzvedla jejich ostatky a darovala je biskupovi Eustorgiovi do Milána, jeho nástupce Protasius dal postavit velký náhrobek, od r. 1194 prázdný. Milán se zapletl do války s císařem Fridrichem (Bedřichem) Barbarossou a byl císařem dobyt. V této bitvě mu pomohl i český kníže Vladislav II. Císař dal odvést všechny cennosti (i svícen z jeruzalémského chrámu, uložený v Praze v katedrále), mezi kterými byli i jejich údajné ostatky (s ostatky sv. Petra Veronského) z milánského kostela sv. Eustrogia do nového chrámu sv. Petra v Kolíně nad Rýnem (ve 20. století bylo zjištěno, že se jedná o ostatky tří chlapců).
Císař je předal kolínskému arcibiskupovi Rainaldu von Dasselovi. Císař Kolínu udělil do znaku tři královské koruny. Svátek tří králů se slaví od 4. století, v občanském kalendáři uveden svátek Tří králů, v církevním kalendáři slavnost Zjevení Páně – sv. Tří Králů (Epifanie).
Ve východní církvi se tento svátek 6. 1. (24.12.) slaví vigilie Narození Páně. Pod názvem Bogojavlenije (Bohozjevení, Zjevení Páně = příchod mudrců, křest Páně). Původně kult Tří králů jako svatých byl uznán pouze pro město Kolín nad Rýnem, oficiálně nebyl nikdy svatořečen ani jeden z nich, patroni cestujících, poutníků, kožešníků, proti nečasu, Kašpar, Melichar, Baltazar
(╬) Turibius sv. 23. 3. biskup, sv. Turibius Alfons z Mongroveja (Toribio z Limy), lat. turris = věž, turribius = věže, * 16.11.1538 Mayorga ve Španělsku, studoval práva ve Valladolidu a stal se soudcem a inkvizitorem (strážce víry) v Granadě, na žádost španělského krále Filipa II. byl v Seville vysvěcen na kněze a biskupa, v r. 1580 se plavil do Peru a stal se arcibiskupem v Limě, naučil se jazykům domorodých kmenů, hlásal evangelium po celé zemi, bránil Indiány před loupežemi španělských osadníků, udržoval pořádek mezi kněžími a španělskými osadníky, v letech 1582 – 1604 svolal dvanáct synod na kterých vystoupil proti výbojným kněžím a mnichům, zakládal nemocnice, školy, kostely a kláštery, v době moru se staral o nemocné, rozdal všechen svůj majetek chudým, zemřel na vizitační cestě v indiánské vesnici, + 23. 3.1606 Sana v Peru, pohřben v limské katedrále, svatořečil ho 246. papež Benedikt XIII. v r. 1726, zobrazuje se s Indiány.
(╬) Tutilo sv. 27. 4. řeholník, sv. Tutilo ze St. Gallenu, * 850, + 27. 4. 912 St. Gallen ve Švýcarsku, působil v klášteře benediktinů OSB.
(╬) Tuto sv. 6.10. biskup, sv. Tuto z Řezna, + 931 Mondsee v Rakousku, Čechy v 10. století patřily do jeho diecéze Řezno (Regensburg). Sv. Václav poslal k němu poselství, aby přijel pohřbít svatou kněžnu Ludmilu, po přenesení jejího těla z Tetína na Pražský hrad 10.11. 925. Tělo své babičky Ludmily nechal sv. Václav pohřbít v basilice sv. Jiří. Při své druhé návštěvě v Praze posvětil biskup Tuto rotundu sv. Víta na Pražském hradě. Tuton, Totto
