P (2) / Perpetua - Pusinna
P
(╬) Perpetua sv. 7. 3. mučednice, a Felicita, lat.: perpetuo = stále, trvale, věčně, nekonečně, sv. Perpetua a Felicita, + 6. 3. 202/203 v Kartágu. Pronásledování císaře Septima Severa směřovalo hlavně proti katechumenům. Dvě katechumenky byly na udání zajaty a uvězněny, ve vězení tajně pokřtěny. Vivia Perpetua, mladá maminka s kojencem chlapečkem, a otrokyně (služebná) Felicita, která porodila ve vězení holčičku.
V den narozenin svého syna uspořádal císař představení s dravou zvěří. Obě byly předhozeny do cirku a usmýkány divokou krávou. Před smrtí obě vyznaly: „Jsme křesťanky“. V církevním kalendáři svátek v r. 1969 přeložen z 6.3.
(╬) Perpetuus sv. 4.11. biskup a mučedník. Byl biskupem v Tongeren (Tungrorum, lat. Traiecten), později bylo sídlo přeneseno do Maastrichtu (Nizozemí), název zůstal několik staletí stejný.
(╬) Perpetuus sv. 30.12. biskup. Otec francouzský senátor. Perpetuus byl 6. biskupem v Tours. Organizoval péči pro chudé, staral se o nemocné, vdovy a sirotky. Zavedl v diecézi postní praxi a modlitby. Začal stavět basiliku sv. Martina v Tours, kde byl po své smrti pohřben. + 30.12.491.
(♣)(╬) Petr sv. 22. 2. Stolec svatého Petra, lat. Cathedra petri. Sv. Petr byl nastolen 22.2.35 v Antiochii, kde byl do roku 42 biskupem. Od 18.1.42 byl až do své smrti biskupem v Římě. Do roku 1969 byly v církevním kalendáři dva svátky, které se vztahovaly k Petrovu úřadu: svátek Nastolení sv. Petra v Římě 18.1. a Nastolení sv. Petra v Antiochii 22.2. (tento svátek je i ve východní církvi), je to svátek vzniku papežského úřadu. Datum svátku (18.1.) stanovil 224. papež Pavel IV. v r. 1558, v r. 1965 ho přeložil 262. papež bl. Jan XXIII. na 22.2., a svátek byl roku 1969 přejmenován na Stolec sv. Petra.
Petrovo dřevěné sedadlo, katedra, stolec je uchováván ve velechrámu sv. Petra a tvoří část oltáře v apsidě. Sedadlo bylo vloženo do velkého bronzového relikviáře. Ten obklopují sochy čtyř církevních otců: sv. Ambrož, sv. Augustin, sv. Jan Zlatoústý a sv. Atanáš. Oltář dal zhotovit v letech 1657-1666 papež Alexandr VII. Katedra byla vyjmuta roku 1867, za papeže Pia IX. při 1.800. výročí smrti sv. Petra. Průzkum dřeva byl od roku 1867 dokončen 2016.
Původně byla 22.2. připomínka smrti sv. Petra, protože nebyl znám datum Petrovy smrti. Staří Římané měli zvyk, který převzali i římští křesťané, že v den výročí smrti nechali u stolu volné sedadlo (sedes) člověka, který už zemřel. Toto Petrovo sedes nechávali i u oltáře v katakombách. Později bylo sedadlo přeneseno do svatopetrského velechrámu.
Podle tohoto Petrova sedes má oficiální název papežský úřad Svatý Stolec=Sancta Sedes (dříve používaný výraz Svatá Stolice). Někdy bývá v běžné terminologii mylně zaměňovaný za pojem Městský stát Vatikán. Svatý Stolec je subjektem mezinárodního práva. V českém občanském kalendáři byl svátek do roku 1952 pod názvem Petr stol.(ec). V letech 1953-1956 byl na jeho místě Jan Rokycana (husitský arcibiskup), v roce 1957 se do kalendáře svátek vrátil pod názvem Petr.
(♣)(╬) Petr sv. 29. 6. apoštol, hebr.: képhá (kéfá, kefas), řec.: petros, lat.: petrus = skála, sv. Petr, původním jménem Šimon, syn rybáře Jana (Jonáše). Pocházel z Betsaidy Galilejské, +29.6.64/67 Řím. Se svojí manželkou bydlel v Kafarnau Jeho bratrem byl první apoštol sv. Ondřej. Šimon dostal od Ježíše jméno Kéfas – Petr, stal se jeho apoštolem a zástupcem (= první papež). Tím byl od roku 29 do roku 67. Ve starších seznamech papežů má uvedeny roky 33-67. Tento rozdíl je dán tím, že se dříve počítal rok 33 rokem smrti Krista. Podle moderních výzkumů to byl rok 29.
Zápisy o životě sv. Petra jsou v evangeliu Nového Zákona Bible. Napsal několik listů, které se staly součástí Nového Zákona. Hlásal evangelium v Samařsku, Lyddě a Césareji. V roce 41 byl uvězněn v Jeruzalémě. Po propuštění se stal biskupem v Antiochii. Od r. 42 až do své smrti byl biskupem v Římě (2 000 000 obyvatel). Za císaře Nera (54 – 68) byl zajat a 8 měsíců vězněn v mammertinském vězení na Foru Romanu. Byl ukřižován v Caligulově a Neronově cirku na Vatikánském pahorku v Římě (dnes náměstí sv. Petra).
Na vlastní žádost se nechal otočit hlavou dolů, protože mu připadalo nevhodné zemřít stejně jako jeho Učitel. Podle legendy se setkal cestou na popraviště se sv. Pavlem, který byl veden na popravu opačnou cestou za městské hradby. Sv. Petr byl pohřben nejdříve na Via Aurelia, při ohrožení ostatků přenesen do katakomb a později uložen na Vatikánském pahorku. Nad jeho hrobem byla postavena kaple, za císaře sv. Konstantina 324-329 kostel, v letech 1505-1629 přestavěný na současný velechrám sv. Petra (zde je pohřbena většina papežů).
Podle tradice byl svátek sv. apoštolů Petra a Pavla určen 29.6.258. Společně s apoštolem sv. Pavlem mají titul apoštolská knížata nebo sloupy církve. Jméno sv. Petra je v Novém Zákoně uvedeno 144 x. Zasvěcený svátek.
Část jeho ostatků dostal v roce 1942 královéhradecký biskup Mořic Pícha a uložil je do oltáře kostela Nejsvětější Trojice v Chrasti u Chrudimi. Po zrušení oltáře byly ostatky převezeny na biskupství v Hradci Králové. 16. 9.2007 byly ostatky přivezeny biskupem Dominikem Dukou a uloženy do oltáře v kostele sv. Jana Křtitele ve Dvoře Králové.
(╬) sv. Petr v okovech 1. 8. a Sedm bratrů Makabejských, mučedníci, svátek na památku zázračného vysvobození apoštola Petra z vězení za Heroda Agrippy (Sk 12, 1-19), v Římě dal 44. papež Sixtus III. postavit basiliku sv. Petra v okovech, kde jsou uloženy Petrovy okovy, ostatky Makabejských bratrů a jejich matky, umučených r. 164 před Kristem, za krále Antiocha (2.Mak 7, 1–41), v církevním kalendáři svátek do r. 1969, Petra, Petronella
(╬) Posvěcení římských basilik sv. Petra a Pavla 18.11. chrám sv. Petra posvětil 33. papež Silvestr I. 18.11. 326, přestavěn a 236. papežem Urbanem VIII. nově posvěcen 18.11.1626, chrám sv. Pavla za hradbami byl posvěcen 38. papežem Siriciem (384–399), po velkém požáru přestavěn v r. 1854 a posvěcen 256. papežem bl. Piem IX.
Chrámy stojí na místech, kde byli umučeni a jsou pohřbeni apoštolové sv. Petr a Pavel, protože tyto dva chrámy patří mezi nejdůležitější křesťanská posvátná místa, slavilo se toto výročí posvěcení už od 11. století, svátek je uveden v církevním kalendáři.
(╬) Petr sv. 2. 6. mučedník, a Marcelin, sv. Petr zv. Akolyta (exorcista). Uvězněn za císaře Diocletiana, ve vězení uzdravil dceru žalářníka od zlého ducha, celou rodinu přivedl ke knězi Marcelínovi a ten je pokřtil, oba zemřeli popraveni mečem r. 299/303 v Černém lese (Silva Nera) v Římě, svědectví o jejich smrti zapsal 37. papež sv. Damasus, který ve svém mládí slyšel od kata o jejich smrti a díky tomu se stal křesťanem. Hrob si před smrtí museli sami vykopat.
Místo však nezůstalo v dokonalé tajnosti. Poměrně brzy se o něm dozvěděla Římanka Lucilla, která se postarala o důstojný pohřeb. Hrob se nalézal u třetího milníku římské cesty Via Labicana a císař Konstantin Veliký dal nad ním postavit basiliku ke cti mučedníků. Do hrobky v basilice nechal uložit i svoji matku sv. Helenu. Společný svátek se sv. Marcelinem knězem. Jejich basiliku dostal v roce 2012 pražský arcibiskup Dominik kardinál Duka. Podle německé legendy byla jejich těla ukradena a přenesena do Steinbachu v Německu. V r. 827 přeneseni do Seligenstadtu nad Mohanem (Německo).
První kostel na místě stávajícího chrámu sv. Marcelina a Petra v blízkosti hrobu obou světců vybudoval papež Siricius ve 4. století. Ke kostelu náležel hospic, který se stal centrem poutníků. Bazilika sama patřila mezi prastaré tituly a podle zápisu ze synody papeže Symmacha v roce 499 nesla jméno „titulus sancti Nicodemi“ (titul sv. Nikodéma).
V 8. století byl kostel zničen, ale v roce 1256 byl na jeho místě vystavěn kostel nový, kam byly z rozhodnutí papeže Alexandra IV. přeneseny ostatky obou světců a kostel jim byl zasvěcen. Za papeže Klementa XI. byl kostel v roce 1751 přestavěn v neoklasicismu s půdorysem řeckého kříže.
(╬) Petr I. Alexandrijský sv. 26.11. patriarcha a biskup, sv. Petr I. z Alexandrie, +26.11.311 Alexandrie v Egyptě. Učený a zbožný biskup. Odsoudil učení kněze Aria z Alexandrie (280-360), který učil, že Kristus je Bohu podoben (řec. homo i usios), toto učení obnovili a upravili v 19. století Svědkové Jehovovi.
1. všeobecný sněm koncil v Niceji (Iznik v Turecku) v r. 325. potvrdil CREDO (vyznání víry), že Kristus je jednorozený Boží Syn, pravý Bůh z pravého Boha, zrozený, nestvořený, stejné podstaty (homousios) s Otcem. Popraven za císaře Diokleciána, v církevním kalendáři svátek do r. 1969.
(╬) Petr z Alkantary sv. 19.10. kněz a řeholník, * 1499 Alcantara v Lisabonu, Portugalsko, vstoupil do řádu františkánů v 16 letech, později zastával v řádu různé úřady, reformoval řád minoritů (františkánů), sám si uložil nejpřísnější řeholi, málo jedl a v noci skoro nespal.
Duchovní rádce sv. Terezie Veliké, patřil mezi významné osobnosti své doby, + 19.10.1562 Arenas ve Španělsku, po jeho smrti byl městu dán přídavek de san Pedro (od svatého Petra), 239. papež Klement IX. ho prohlásil v r. 1669 za svatého, v církevním kalendáři svátek do r. 1969, Alcantary, Alcántary, Alkántary
(╬) Petr z Anagni sv. 3. 8. biskup, sv. Petr z Anagni, * 1035 Salern v Itálii, + 3. 8.1105 Anagni v Itálii, svatořečen 161. papežem Paschalem II. v r. 1109
(╬) Petr z Antiochie sv. 1. 2. poustevník, sv. Petr z Antiochie, * 340 Galatie v Malé Asii, + 440 Antiochie v Sýrii, putoval do Svaté země a po návratu žil jako poustevník až do konce svého života, podle legendy trávil život v hrobce, kde zemřel a byl pohřben
(╬) Petr Armengol sv. 27. 4. řeholník, sv. Petr Armengol, * 1238 Tarragona ve Španělsku, + 27. 4.1304 Španělsko, žil velice světáckým životem, často porušoval zákon, když mu bylo 20 let, vstoupil do řádu na vykupování zajatců, nejdříve žil v klášteře kajícím životem, potom odešel do Alžíru, tam vykupoval zajaté křesťanské děti a nakonec se dal sám jako rukojmí za ty, které nemohl vysvobodit, za víru v Krista byl odsouzen k smrti oběšením, na poslední chvíli ho zachránil jeho bratr, po návratu do Španělska vedl kající život, 241. papežem bl. Inocencem XI. svatořečen v r. 1686.
(╬) Petr de Betancur bl. 26. 4. řeholník, bl. Petr de Betancur, *21.3.1626 Tenerifta ve Španělsku, +26.4.1667 Guatemala, založil řád Betlemitů (Belemitas), učil děti a ošetřoval nemocné, postavil dvě nemocnice a školu, řeholníci žili podle řehole sv. Františkánů, později byla založena ženská větev řádu, oba řády byly zrušeny španělskou vládou 1820, blahořečen 265. papežem Janem Pavlem II. 22. 6.1980
(╬) Petr I. z La Cavy sv. 4. 3. opat, sv. Petr I. z La Cava, *1040 Salermo, +4.3.1123 La Cava u Salerma, vstoupil do řádu benediktinů OSB, svatořečen v r. 1893
(♣)(╬) Petr Celestýn sv. 19. 5./19. 5. papež, *1215, zvaný Petr Andělský od zdi (Pietro Angelari del Murrone, Petrus Morone), poustevník, kterého vyhledávali lidé pro jeho moudrost, zvolen v Perugii 5. 7.1294 v 80 letech 193. papežem, jako Celestin V., volbu přijal po dojmem, že nepřijetí by bylo těžkým hříchem, 29. 8.1294 byl vysvěcen na biskupa a uveden do úřadu, jako své sídlo si nevybral Perugii, kde sídlili kardinálové, ale Neapol.
Doplnil předpisy 185. papeže bl. Řehoře X. o tom, že se papež může vzdát úřadu (rezignovat) a vzdal se stolce, na kterém byl 5 měsíců a týden (5.7.–12.12.1294). Je to nejznámější 1. dobrovolná abdikace papeže v dějinách.
Aby nemohl být znovu zvolen a tak předešel zmatkům, nechal se hlídat na hradě Fumone od kardinála Benedikta Kajetána, který se stal jeho nástupcem a dal si jméno Bonifác VIII., (některými historiky je mu vytýkáno, že ho nechal uvěznit). + 19. 5.1296, kanonizován 196. papežem Klementem V. v r. 1313, jako první oficiálně svatořečený papež, v občanském kalendáři svátek do r. 1950, Celestín, Celestin, Celestyn
(╬) Petr Ctihodný sv. 25.12. opat, sv. Petr Ctihodný, *1094 Montboissier ve Francii, +25.12.1156 Cluny, Francie, od založení kláštera byl 9. opatem benediktinů OSB
(╬) Petr Damiani sv. 21. 2. biskup a učitel církve, *1006/7 Ravenna, +23.2.1072 ve Faenze v Itálii. Po narození byl odložen vlastní matkou, ale ta později zjistila, že je velmi učenlivý a ujala se ho. Krátce potom oba rodiče však brzy zemřeli a výchovy se ujal jeho bratr Damian. Ten ho velice trápil. Zásluhou místních lidí se dostal do škol a měl vynikající vědomosti. Stal se profesorem v Ravenně a v Parmě.
V r. 1035 ve 28 letech vstoupil do benediktinského kláštera Fonte Avellana a dal si řeholní jméno podle svého bratra. V r. 1043 byl zvolen opatem, vysvěcen na kněze a biskupa. Stal se poradcem 149. papeže Řehoře VI. V r. 1057 ho 155. papež Štěpán X. (IX.) jmenoval proti jeho vůli kardinálem ostijským.
Byl spolupracovníkem kardinála Hildebranta, pozdějšího 158. papeže sv. Řehoře VII. Celý život žil v přísné askezi, usiloval o čistotu církve, vystupoval proti nezdrženlivosti některých duchovních a proti svatokupectví (simonie = prodej duchovních úřadů za peníze). Jeho zásluhou se rozšířil svátek Narození Panny Marie (8. 9.) v celé církvi. Z papežova pověření podnikal cesty jako jeho legát.
Zemřel na jedné z těchto cest, z Ravenny do Ostie. Oficiálně nebyl nikdy svatořečen. V r. 1828 byl 253. papežem Lvem XII. prohlášen za církevního učitele. V církevním kalendáři svátek přeložen v roce 1969 z 23. 2.
(╬) Petr Doders bl. 14. 1. řeholník, bl. Petr Doders, člen řádu redemptoristů CSsR, *27.10.1809 Tilburg v Holandsku, +14.1.1887 v Surinamu (Holandská Guayana). Přes 40 let působil jako misionář v kolonii malomocných Batavia, v r. 1982 blahořečen papežem Janem Pavlem II.
(╬) Petr Julián Eymard sv. 2. 8. řeholník, Petr Julián Eymar, * 4. 2.1811 La Mure d´Isere, + 1. 8.1868 La Mure d´Isere u Grenoblu, Francie, v r. 1834 byl vysvěcen na kněze, člen řádu maristů, v r. 1856 založil řád eucharistiánů SSS, který šířil úctu k Nejsvětější Svátosti, za 10 let bylo jeho neporušené tělo přeneseno do kostela Corpus Christi (Tělo Kristovo) v Paříži, 9.12.1962 ho svatořečil 262. papež bl. Jan XXIII., v církevním kalendáři svátek od r. 1969, společný se sv. Eusebiem z Vercelli
(╬) Petr Faber sv. 1. 8. řeholník, sv. Petr Faber, * 13. 4.1506 Villaret ve Francii, + 1. 8.1546 Řím, patřil k prvním spolupracovníkům sv. Ignáce z Loyoly, v r. 1544 založil v Kolíně n. R. první řádový dům jezuitů v Německu společně se sv. Petrem Kanisiem.
(╬) Petr Fourier sv. 9.12. kněz, sv. Petr Fourier, * 30.11.1565 Mirecourt ve Francii, + 9.12.1640 Gray, Francie, v r. 1585 vstoupil do řádu kanovníků Nějsvětějšího Sapsitele, v r. 1589 přijal kněžské svěcení v kostele sv. Simeona v Trevíru a byl poslán do nábožensky zpustlé obce Mattaincourt, kterou za několik let úplně proměnil, v r. 1597 založil řád kanovnic Panny Marie ULF., po své smrti byl pohřben ve farním kostele, kde působil 50 let, v r. 1730 ho blahořečil 247. papež Klement XII., svatořečil ho 257. papež Lev XIII. 7. 5.1897.
(╬) Petr Friedhofen bl. 21.12. řeholník, něm.: fried hof = mírový dvůr, hřbitov (kirchhof = církevní dvůr – svaté pole), bl. Petr Friedhofen, * 25. 2.1819 Weitesburg, Porýní – Falc v Německu, + 21.12.1860 Koblenz v Německu. Rodiče mu zemřeli v jeho dětství. V 15 letech se vyučil kominíkem. Pro kominické tovaryše založil bratrstvo sv. Aloise, které se staralo o slušný život řemeslnických učedníků. Po smrti svého bratra Jakuba, převzal péči o vdovu a 11 dětí.
V r. 1850 založil řád milosrdných bratří od Panny Marie Pomocnice v Weitesburgu. Řád provozuje starobince, nemocnice a ošetřovatelské ústavy, v Římě se stará o Domiciliny katakomby a rehabilitační útulek. V r. 1851 přeložil sv. Petr Friedhofen řád do Koblenzu, kde zemřel na tuberkulózu. Od r. 1888 je mateřinec řádu v Trevíru, kam byly v r. 1928 převezeny ostatky zakladatele. Blahořečen 265. papežem sv. Janem Pavlem II. 23. 6.1985.
(╬) Petr Pavel Gojdič bl. 17. 7. biskup a mučedník, *17.7.1888 Ruské Pekľany na Slovensku, +17.7.1960 Leopoldov, syn řeckokatolického kněze, v r. 1911 byl ve svých 23 letech vysvěcen na kněze, v r. 1923 vstoupil do řádu basiliánů v Mukačevě a přijal řeholní jméno Pavel (Pavol), od r. 1926 apoštolský administrátor prešovského a od r. 1939 mukačevského řeckokatolického biskupství (eparchie).
25.3.1927 byl v Římě vysvěcen na biskupa 260. papežem Piem XI., byl nazýván mužem zlatého srdce, dal postavit útulek pro opuštěné děti, v Čechách a na Moravě založil dvě farnosti pro katolíky východního obřadu.
Od 8.8.1940 sídelní biskup v Prešově, v době Slovenského státu (za 2. světové války) se veřejně postavil proti pronásledování Židů. Při násilné likvidaci řeckokatolíků v ČSR a začlenění do pravoslavné církve mu byla nabídnuta hodnost pravoslavného biskupa, odmítl, byl zatčen 27. 4.1950 a odsouzen za velezradu.
Onemocněl tuberkulózou a dostal rakovinu, umučen v komunistické věznici v Leopoldově na Slovensku v den svých 72. narozenin. Pohřben na vězeňském hřbitově.
Jeho ostatky byly v r. 1968 převezeny do Prešova a pohřbeny v katedrálním chrámu sv. Jana Křtittele (sv. Ivana Chrestiteľa). Mučedník víry za jednotu s Římem. 4.11.2001 ho blahoslavil 265. papež sv. Jan Pavel II., po jeho smrti se symbolem víry a věrnosti řeckokatolíků stal bl. Vasil Hopko (11. 5.)
(╬) Petr Gonzales bl. 14. 4. řeholník, bl. Petr Gonzales, *1190 Astorgá ve Španělsku, +14.4.1246 Tuy, Španělsko, v mládí vedl velice světský život, obvyklý ve šlechtických rodinách, ze které pocházel, stal se knězem a když byl jmenován děkanem, jel ke kostelu na nádherně vystrojeném koni, lidé mu tleskali, z toho se mu splašil kůň a on spadl do prachu na ulici, ihned si z něho okolostojící diváci tropili žetry a on si uvědomil prázdnotu dosavadního života.
Odešel na pustinu, kde žil několik měsíců, pak se rozhodl vstoupit do řádu dominikánů OP., stal se vynikajícím kazatelem, později zpovědníkem a rádcem španělského krále Ferdinanda III. Kastilského. Po několika letech se vydal jako do horských a přímořských oblastí, věnoval se hlavně námořníkům, kteří měli malou možnost účasti na bohoslužbách, těm sloužil jako duchovní přímo na lodích v přístavu. Zpovídal, kázal a křtil, námořníci ho nazývali Elmo (Telmo, Erasmus). Zemřel na jedné z misijních cest, v r. 1741 ho blahořečil 248. papež Benedikt XIV.
(╬) Petr Chrysolog sv. 30. 7. arcibiskup a učitel církve, řec.: Chryso logos = zlatoslovný, zlatomluvný, zlatořečník, sv. Petr, * 380/406 Forum Cornelia u Imoly v Itálii, + 2.12. 451. Pro velkou výmluvnost získal tuto přezdívku, říkal, že musí mluvit k lidu jazykem lidu, kázal pouze čtvrt hodiny o Písmu, nebo o svátku toho dne nebo týdne, aby přivedl lidi k životu podle evangelia, napsal 170 spisů a 183 kázání, v r. 433 byl arcibiskupem v Ravenně, s titulem 1. metropolity, Ravenna byla v té době sídlem západořímských císařů, v r. 450 se vzdal úřadu a odešel do rodného města Fora Cornelii, kde následující rok zemřel. 246. papež Benedikt XIII. ho prohlásil v r. 1729 za církevního učitele, v nových českých překladech je nesprávně používáno Chryzolog, v církevním kalendáři v roce 1969 svátek přeložen z 4.12.
(╬) Petr Chanel 28. 4. kněz a mučedník, * 12. 7.1803 Cuet (Potiére) ve Francii, deset let působil jako farář v sousedství sv. Jana Maria Vianneye, stal se profesorem teologie, vstoupil do řádu maristů SM a v r. 1837 odešel na misie na ostrov Futuna, kde byla silná pohanská tradice a několik let zde působili misionáři metodisté.
Za 18 měsíců svého působení pokřtil 4 dospělé a 16 dětí, domorodci ho nazývali „muž s nejlepším srdcem“, když ho požádal o křest princ, následník trůnu, dostal král Nuiliki strach o své panství a nechal kněze zavraždit, za několik měsíců po jeho smrti se dal pokřtít panovník a postupně i jeho poddaní se stali všichni katolíky, první mučedník Oceánie a Polynésie, + 28. 4.1841 ostrov Futuna v Oceánii, 261. papež ct. Pius XII. ho svatořečil 13. 6.1954, v církevním kalendáři svátek společně se sv. Ludvíkem Grignonem
(╬) Petr Jáhen 12. 3. jáhen, sv. Petr Jáhen, + 605 Řim, kde žil celý život, byl přítelem 64. sv. papeže Řehoře I. Velikého, působil v klášteře sv. Ondřeje v Římě, později na Sicílii, stal se podjáhnem v Kampanii, byl vysvěcen na kardinála-jáhna, 256. papež bl. Pius IX. ho svatořečil v r. 1866
(╬) Petr Kanisius sv. 21.12. kněz a učitel církve, * 8. 5.1521/34 Nijmegen v Holandsku (tehdy v Německu), +21.12.1597 ve Fribourgu ve Švýcarsku. Syn starosty, v r. 1543 vstoupil k jezuitům TJ, teologii studoval v Kolíně nad Rýnem, kde založil řád jezuitů v r. 1549 se stal profesním řádovým členem. Byl vynikajícím kazatelem, profesorem na ingolstadtské universitě, poslán do Vídně, sv. Ignác z Loyoly ho poslal do Prahy, kam přišel v r. 1555. Vybral si polorozbořený klášter dominikánů u sv. Klementa, kde založil jezuitskou kolej Klementinum.
Učil základům víry a sepsal třídílný katechismus pro děti, středoškoláky a studenty, který se stal učebnicí náboženství po celém světě a dosáhl 400 vydání v 15 jazycích. V r. 1556 se stal představeným koleje v Německu. Založil velký počet klášterů, kolejí a seminářů.
Od r. 1580 působil ve Švýcarsku, v tamější koleji žil od r. 1591 v ústraní. Třikrát mu byla nabídnuta biskupská hodnost ve Vídni, , pohřben v kostele sv. Michaela. 21. 5.1925 byl 260. papežem Piem XI. svatořečen a prohlášen církevním učitelem. V církevním kalendáři svátek přeložen v r. 1969 z 27. 4., přítel pražského arcibiskupa Antonína Bruse (1561–1580).
(╬) Petr Klaver sv. 9. 9. kněz, řeholník a misionář, sv. Petr Claver, * 1580 Verdú ve Španělsku, + 8. 9.1654 Cartagena v Kolumbii, v r. 1602 ve 22 letech vstoupil do řádu jezuitů SJ (TJ), na studiích na Mallorce byl získán pro misie, na které odplul do Indie, později do Santa Fé v Bogotě a v kolumbijské Cartageně dokončil teologická studia, byl vysvěcen na kněze, v přístavu se 40 let staral hmotně i duchovně o přivezené otroky, jako lékař pečoval o malomocné, působil i jako učitel, pokřtil asi 300 černochů, kteří ho nazývali svým apoštolem, zemřel vyčerpáním, 257. papež Lev XIII. ho svatořečil v r. 1888, patron černochů, Claver
(╬) Petr od Kříže sv. 6. 7. řeholník, sv. Petr od Kříže, pocházel z Německa, + 6. 7.1522 Viterbo v Itálii, těžce onemocněl na pouti do Svaté země a byl přijat do nemocnice servitů ve Viterbu, po vyléčení tam zůstal a pomáhal léčit nemocné znamením kříže, proto ho nazývali od Kříže, na smrtelné posteli oblékl roucho servitů OSM
(╬) Petr z Lucemburku sv. 2. 7. biskup, sv. Petr z Lucemburku, * 20. 7.1369 Ligny en Barrois v Belgii, + 2. 7.1387 v Avignonu, syn hraběte Guida, v 15 letech se stal biskupem v Metzu a byl jmenován kardinálem, v r. 1385 se vzdal úřadu a v Avignonu se věnoval charitě, pomáhal chudým a nemocným, kterým věnoval své jmění
(╬) Petr Nolask sv. 28. 1. řeholník, * 1182 Carcasonne ve Francii, + 28. 1.1256 Barcelona ve Španělsku, pocházel z rytířského rodu, v 15 letech se připojil ke křižákům a pak žil na dvoře krále Jakuba I. Aragonského, v r. 1220 se jemu, sv. Rajmundu z Peňafortu a aragonskému králi Jakubovi, zjevila ve snu Panna Marie a vyzvala je, aby založili řád de Mercede (merces = vyplacená cena) na vykupování zajatců, později nazvaný řád Panny Marie de Mercede OdeM, ke třem obvyklým řeholním slibům (chudoba, čistota, poslušnost) připojovali ještě čtvrtý: věnovat se vykupování zajatců a kdyby bylo potřeba, dát sebe náhradou za zajatce, za války ve 13. století se dostal do Španělska, pomáhal zajatým křesťanům na území obsazeném Maury (Saracény, muslimy), stal se jeho prvním komturem (představeným), mnoho křesťanů vykoupil v Alžíru a sami mohamedáni se divili jeho odvaze a horlivosti, měl také zjevení sv. apoštola Petra na kříži, působil také ve městě Nola v Kampánii v Itálii, podle kterého dostal svou přezdívku, ke konci života odešel do kláštera v Barceloně, svatořečil ho 236. papež Urban VIII. v r. 1628, v církevním kalendáři svátek do r. 1969.
(╬) Petr Pectinarius bl. 4.12. vyznavač, bl. Petr Pectinarius, * 1240 Campi u Sieny, + 4. na 5.12.1289 Siena. Po jeho narození se rodiče přestěhovali so Sieny. V mládí byl velice impulzívní a když u něho došlo k obrácení, cvičil se hlavně v mlčení. Později byl nazýván "mlčícím světcem". Vyráběl a prodával hřebeny z lastur (pectina). Byl poctivým a dobrým obchodníkem. Oženil se, ale neměli děti, protože manželka byla neplodná. Později prodali s manželkou vinice a koupili domek v Sieně. Inspirovali se františkánskou spiritualitou a stal se členem 3. řádu. Zaměřil se na nemocné a pomáhal ve špitále. Založil modlitební skupinu osmi řemeslníků, obchodníků a právníků. Všichni po své práci vybírali almužnu pro chudé a nemocné.
Důležitá pro ně byla denní mše a modlitby. Velmi uctívali Matku Boží Pannu Marii. Vykonal pouť do Říma, Assisi a do Pisy. Dante Alighieri o něm napsal v Božské komedii v kapitole Očistec (XIII, 124-129). Ke konci svého života po vážné nemoci dostal povolení, aby vstoupil do františkánského kláštera, kde strávil mnoho nocí v modlitbě. Dali mu přídomek Tichý.
Měl dar mluvit jen o věci, o které znal příčinu. Mohl by také číst myšlenky srdce. Úcta k němu se rozvinula ihned po jeho smrti v Sieně a u františkánů. Je vzorem poctivosti v obchodování, nezištnou pomocí pro chudé a nemocné a příkladem v manželském životě. V roce 1802 byl blahořečen. Znázorňuje se s prstem na ústech, protože mluvil pouze tehdy, když měl k čemu.
(╬) Petr Orseolo sv. 10. 1. řeholník, sv. Petr Orseolo, * 928 Benátky, + 10. 1. 987 Cuxá ve Španělsku, pocházel z dóžecí rodiny, dal obnovit poničený chrám sv. Marka, dóžecí palác a nechal postavit nemocnice, ve svých padesáti letech odešel z Benátek a stal se benediktinem OSB, svatořečen v r. 1711.
() Petr z Prahy, 13. století, kněz, mistr práva, notář, pronotář a kancléř Českého království, vyšehradský kanovník, kaplan a vyslanec krále Přemysla Otakara II. Kněz Petr pochyboval o tom, že ve mši se při jeho slovech promění chleba a víno v Kristovo Tělo a Krev.
Vydal se v roce 1263 na pouť do Říma za papežem Urbanem IV. (Jakub Panthaleon Court–Palais, 1195-1264), aby se zřekl kněžství. Cestou se zastavil ve městě Bolsena, kde v kostele sv. Kristiny sloužil mši svatou, v okamžiku proměňování při slovech „Toto je moje Tělo“ a „Toto je moje Krev“ začala hostie krvácet, kněz Petr ji chtěl ukrýt a zabalil ji do korporálu (ubrousek pod hostii a kalich), na kterém začaly prosakovat krvavé obrysy mužské postavy.
Petr se vydal do nedalekého Orvieta k papeži Urbanovi IV., aby mu sdělil svůj zážitek. Papež mu nařídil pokání a slavnostní přenesení relikvie biskupem do katedrály Nanebevzetí Panny Marie v Orvietu, kde je korporál s hostií trvale vystaven v relikviáři.
Petr touto událostí přispěl k rychlejšímu rozhodnutí papeže o ustanovení svátku Božího Těla (Těla a Krve Páně), který se poprvé slavil v roce 1264. Svátek se slaví ve čtvrtek (po velikonoční době) jako připomínka mše na Zelený čtvrtek, kdy nastává smutek před Velkým pátkem.
Svátek zavedl v roce 1246 zavedl v Lutychu arcijáhen Jakub Panthaleon Court–Palais (papež v letech 1261-1264) na základě vidění řeholnice sv. Juliany z Lutychu (1191-1258) a poustevnice sv. Evy z Lutychu (1200-1265).Viz Boží Tělo, Tělo a Krev Páně.
(╬) Petr Renát bl. 3. 3. řeholník a mučedník, bl. Petr Renát Rogue, * 11. 6.1758 Vannes, + 3. 3.1796 Vannes ve Francii, člen řádu lazaristů CM, blahořečen 260. papežem Piem XI.10. 5.1934
(╬) Petr Rigler ct. 6.12. řeholník, ct. Petr Rigler, * 28. 6.1796 Sarnthein v Itálii, + 6.12.1873 Bolzano v Itálii, člen řádu německých rytířů – jeruzalémských bratří OT
(╬) Petr ze Sebasty sv. 9. 1. biskup, * 348 Cesarea (Kayseri v Turecku), jeho starší bratři byl sv. Basil Veliký a sv. Řehoř z Nyssy, po brzké smrti rodičů ho vychovala sestra sv. Makrina, od bratra sv. Basila Velikého Mladšího, césarejského biskupa přijal v r. 370 kněžské svěcení, v r. 380 se stal biskupem v Sebastě, + 392 Sebaste v Arménii (dnes Sivas v Turecku),
(╬) Petr Veronský sv. 29. 4. kněz a mučedník, sv. Petr Mučedník, *1205 Verona, +6.4.1252 ve Farze u Milána. Studoval v Bologni, v 16 letech vstoupil do řádu Kazatelů k sv. Dominikovi, byl převorem v Comu a papežským nunciem. Učil katolickou nauku proti učení albigenských. Byl od nich přepaden a ubodán dýkou. V r. 1164 byly Rainaldem z Dasselu přeneseny jeho ostatky do Kolína nad Rýnem v sarkofágu s (údajnými) ostatky sv. Tří králů. 24. 3.1253 byl kanonizován 181. papežem Inocencem IV., v církevním kalendáři svátek do r.1969
(♣)(╬) Petra sv. 17. 8./31. 5. mučednice, sv. Petronella = Petrova dcera, podle tradice dcera sv. Petra, tato legenda vznikla na základě podobnosti jmen, nebo blízkosti jejich hrobů, prvokřesťanská mučednice, pohřbena v katakombách sv. Domitily, její ostatky byly v 5. století převezeny z Říma do Francie, která tím získala nazev „prvorozená dcera církve“, tak jako byla sv. Petronella dcerou sv. Petra, Petr, Petronila, Petronela, Petruše
(╬) Petronax sv. 6. 5. opat, sv. Petronax z Montecassina, * 670 Brescie, + 6. 5. 750 Monte Casino, žil v troskách kláštera na Monte Casinu, který založil v r. 529 sv. Benedikt a který byl zničen Langobardy v r. 581, postupně se k němu přidávalo více mužů, mezi nimi byl i bratr krále Pipina Mladšího (Krátkého), společně obnovili klášter a byl zvolen opatem OSB, 91. papež sv. Zachariáš mu předal originál řehole sv. Benedikta, vévoda z Beneventu mu daroval pozemky.
(╬) Petronila sv. 31. 5. mučednice, zbožná římská dívka, zasvěcená Bohu, která byla nucena se provdat za urozeného pohana Phlacca (Flakka), vyžádala si lhůtu tří dnů na rozmyšlenou, postila se a třetí den zemřela mučednickou smrtí, + 2. století, byla pohřbena v Domiciliných katakombách, 94. papež Pavel I. nechal v r. 757 přenést její ostatky do chrámu sv. Petra v Římě a pohřbít v hrobě sv. Petronelly, s kterou bývá ztotožňována jako jedna osoba, v církevním kalendáři svátek do r. 1969, Petronela
(╬) Petronius sv. 4.10. biskup, sv. Petronius z Bologne, + 450 Bologna v Itálii.
X Pilát 25. 6. římský prokurátor, lat.: pila = míč, pilatus = hráč s míčem, Pilát z Pontu, Pont = most, (Pilatus Ponticus, pontský, Pont = země u Černého moře), pocházel z patricijské rodiny jezdců (equites), v letech 24 – 37 po Kristu byl prokurátorem (místodržitelem, místokrálem) v Judeji, v r. 34 odsoudil v Jeruzalémě k smrti Ježíše Krista, protože byl nucen soudit pod nátlakem.
V pravoslavné církvi ctěn jako svatý Pontius Pilát, jeho žena Prokla je ve východních církvích ctěna jako světice, protože chtěla, aby Ježíše propustil: „Nezačínej si nic s tímto spravedlivým!“ (Mt 27,19), v r. 37 odjel do Říma, podle legend zemřel za císaře Kaliguly v r. 41, donucen se sám zabít, podle jiných náznaků se stal prokurátorem v jižní Galii, kde zemřel.
Jeho jméno není v českém občanském, ani v církevním kalendáři.
(╬) Pionius sv. 1. 2. mučedník. Kněz v turecké Smyrně v Lydii. Psal spisy na obranu víry. Při pronásledování křesťanů odmítl obětovat pohanským bohům a byl zatčen. Spolu s ním byli zatřeni i jeho přátelé sv. Dionysius, sv. Asklepiades a sv. Sabina. Byl mučen a upálen. + 250. v církevním kalendáři svátek do r. 2006.
(╬) Pirmin sv. 3.11. biskup, sv. Pirmin, * 690 Skotsko, + 3.11. 753 Hornbach v Německu, původem Iroskot, Gót nebo Kelt, v r. 720 byl vysvěcen na biskupa, na své misijní cestě došel až k Rýnu, založil kláštery a reformoval některá opatství, i když působil v Německu ve stejné době jako sv. věrozvěst Bonifác (5. 6.), nikdy se nepotkali, jeho ostatky byly v r. 1576 přeneseny do jezuitského kostela v Innsbrucku, podle něho dostalo jméno město Pirmasens, zobrazuje se s hady a žábami, podle legendy osvobodil ostrov Reichenau od jedovatých plazů, to je, že přesvědčil pohany o křesťanství.
(╬) Pius sv. 30. 4. papež, lat.: pietas = zbožný, poctivý, dobročinný, přívětivý, oddaný, sv. Pius V., vlastním jménem Antonio Michele (Antonín Michael) Ghislieri, * 17. 1.1504 Bosco v Itálii, pocházel z chudé rodiny, byl pastýřem ovcí, do školy ho poslal bohatý soused, který platil studia na dominikánské škole, kam později vstoupil do řádu dominikánů OP., v 1528 vysvěcen na kněze, r. 1556 na biskupa v Sutri, v r. 1577 se stal kardinálem a v r. 1566 nastoupil na stolec sv. Petra jako 226. papež a bílý řádový hábit dominikánů si nechal i jako papež, od té doby nosí papežové bílou kleriku, přijal jméno svého předchůdce papeže Pia IV. a pokračoval v jeho reformách, desetkrát snížil počet úředníků ze 150 na 15, propustil polovinu dvořanů, zakázal býčí zápasy, potíral simonii (kupčení s posvátnými věcmi a úřady) a nepotismus (příbuzenství v úřadech), všechny duchovní nabádal ke svatému životu, vydal Římský misál (který platil až do r. 1969), katechismus a breviář, vyzval k modlitbě růžence za mír a když došlo na podzim roku 1571, na svátek Panny Marie Růžencové 7.10., k rozhodující námořní bitvě u Lepanta proti sultánu Sulejmanovi a jeho tureckým vojskům, byli muslimové poraženi, rozšířil na celou církev slavení výročí posvěcení basiliky Panny Marie Sněžné (Větší) – Sancta Maria Maggiore, + 1. 5.1572 Řím, pohřben v chrámu Panny Marie Sněžné, 244. papež Klement XI. ho prohlásil za svatého v r. 1712, v církevním kalendáři svátek přeložen v r. 1969 z 5. 5.
(╬) Pius I. sv. 11. 7. papež a mučedník, sv. Pius I. se stal 10. papežem v roce 140, určil slavit památku Vzkříšení Páně na první neděli po 14. nisanu, to je po jarním úplňku, žil v době, kdy církev nebyla tolik pronásledována, upevnil jednotnou kázeň mezi duchovními osobami, dům senátora Pudenta (píše o něm sv. Pavel v 2. listu Timoteovi: „Pozdravují tě Eubulos, Pudens, Linus, Klaudia a všichni bratři.“ 2. Tim 4, 21.), kde byl hostem sv. Petr a Pavel, přeměnil na chrám s titulem Pastor = Pastýř, seznam papežů ze 2. století obsahuje zmínku o římském biskupu Piovi, bratru Hermase, autora knihy Pastýř (Pastor), ke konci jeho pontifikátu začalo v Římě opět pronásledování křesťanů, pravděpodobně byl umučen, + 155 Řím, v církevním kalendáři svátek do r. 1969.
(╬) Pius IX. bl. 7. 2. papež, bl. Pius IX., * 13. 5.1792 Senigalli, + 7. 2.1878 Řím, vlastním jménem Giovanni Maria (Jan Maria) hrabě Mastai – Ferreti, pocházel ze šlechtické rodiny Mastai – Ferreti, prasynovec 252. pp. Pia VII., 1818 vysvěcen na kněze, působil jako lidový misionář, jako vyslanecký rada pracoval na nunciatuře v Chile, byl spoletským arcibiskupem a v r. 1833 arcibiskupem v Imole, od r. 1840 kardinálem, 16. 6. 1846 zvolen v 54 letech 256. papežem (3.nejmladší papež, zvolený za normálních podmínek v konkláve, 209. pp. Mikuláš V.– 49 r., 244. pp. Klement XI.– 51 r.), 21. 6.1846 uveden na stolec, poslední papež potvrzený císařem (61. pp. Jan III.), po volbě vyhlásil amnestii pro 10.000 politických vězňů v Církevním státě, Římané byli tak nadšení, že vypřáhli koně z papežova kočáru a sami odvezli papeže do paláce na Quirinálu. Dal si zhotovit tiáru, kterou byli korunováni papežové až do r. 1958 (262. pp. sv. Jan XXIII.).
V letech 1850 – 1870 pobývala francouzská vojska v Itálii, v r. 1854 posvětil nově, po požáru, přestavěnou basiliku sv. Pavla za hradbami, 8.12.1854 vyhlásil dogma o Neposkvrněném Početí Panny Marie, vydal encykliku Quanta cura o novodobém pojetí systému svobody a druhý důležitý dokument Syllabus (= řec. slabikář) seznam bludů, 11. 2.1858 bylo zjevení Panny Marie v Lurdech (Francie), zrušil bulu o udělení Sicilského království Církevním státem (160. papež bl. Urban II.), stal se pro věřící symbolem jednoty víry a zastáncem práva, rozmáhaly se poutě do Říma, k papeži, který byl ctěn a milován.
Trvale sídlil ve Vatikánu a od té doby zde sídlí i jeho nástupci. Předtím pobývali papežové v Lateráně, na Kvirinálu, nebo i v jiných městech, svolal 20. všeobecný I. vatikánský koncil, kde bylo 18. 7.1870 vyhlášeno dogma o papežské neomylnosti (když papež vyhlašuje učení ex catedra – z učitelského úřadu ve věcech víry a mravů, někteří biskupové s tím nesouhlasili a odjeli z Říma – vznik starokatolické církve).
Koncil nebyl ukončen, protože italský král Viktor Emanuel zabral v r. 1870 církevní stát, papež se prohlásil vatikánským vězněm, po těchto událostech r. 1870 zasvětil Církev sv. Josefovi Ochránci Církve (svátek na středu po 2. velikonoční neděli, zrušen v r. 1969), měl dar uzdravování a proroctví, jeho pontifikát je zatím druhý nejdelší v dějinách – 31 let, 7 měsíců, 17 dní (první nejdelší pontifikát byl sv. Petra), beatifikován 3. 9.2000 papežem Janem Pavlem II., svátek 7. 2.
(╬) Pius X. sv. 21. 8. papež, sv. Pius X., vlastním jménem Josef Melichar Sarto (Giuseppe Melchior), * 2. 6.1835 Riese u Trevisa, syn listonoše a krejčové, v r. 1858 přijal kněžské svěcení, v r. 1875 se stal kanovníkem v Trevisu, v r. 1884 vysvěcen na biskupa v Mantově, benátský patriarcha od r. 1893, zvolen 258. papežem v r. 1903, aby přispěl k větší vzdělanosti teologie obnovil gregoriánský chorál, misál, kalendář a breviář, nechal napsat nový překlad Bible, napsal nový katechismus.
V r. 1909 blahořečil Pannu Orleánskou sv. Janu z Arku, dovolil v r. 1910, aby ke svatému přijímání mohli jít děti mladší než ve 14 letech, podmínkou bylo, aby rozeznali význam obyčejného chleba od chleba svátostného, představitele států vyzval k zachování míru a věřící k modlitbám proti začínající světové válce, kterou se marně snažil odvrátit, jeho heslem bylo: „Všechno obnovit v Kristu“, + 20. 8.1914 Řím, pohřben v chrámu sv. Petra, 3. 6.1951 beatifikován, 29. 5.1954 kanonizován 261. papežem ct. Piem XII., v církevním kalendáři svátek přeložen v r. 1969 ze 3. 9.
(╬) Pius XII. ct. 9.10. papež, ct. Pius XII., vlastním jménem Evžen Pacelli, * 2. 3.1876 Řím, + 9.10. 1958 Castel Gandolfo u Říma, jeho otec pracoval jako advokát v kanceláři papežské kurie, kam nastoupil i jeho syn po vysvěcení na kněze, byl vysvěcen na biskupa 13. 5.1917 a poslán jako nuncius do Bavorského království (Německo), od r. 1918 do r. 1929 působil jako nuncius v Německu, v r. 1929 byl jmenován kardinálem, v r. 1930 státním tajemníkem 260. papeže Pia XI., který ho udělal důvěrným spolupracovníkem.
V r. 1939 v den svých 63. narozenin byl zvolen 261. papežem, na stolec sv. Petra uveden 12. 3.1939, několik měsíců po jeho volbě vypukla 2. světová válka, papež zaujal k nacismu velmi rezervované stanovisko, aby zabránil střetu, nevystoupil otevřeně proti Hitlerovi, ale přímo ve Vatikánu nechal vytvořit síť pro záchranu Židů a dalších ohrožených osob.
31.10.1942 zasvětil svět Nejčistšímu Srdci Panny Marie, v r. 1950 vyhlásil dogma o Nanebevzetí Panny Marie, které se v církvi slavilo od 5. století, zanechal několik encyklik o Panně Marii, o Písmu Svatém, o kněžství, o liturgii a křesťanské vědě, byl velice zbožný, vzdělaný, uměl několik jazyků, měl vynikající paměť, skvělý intelekt a vyjadřovací schopnosti, byl hluboce zbožný a mimořádně pracovitý
(╬) Pius Keller sv. 15. 3. řeholník, sv. Pius Keller, * 25. 9.1825 Ballinghausen, Bavorsko, + 15. 3.1904 Münnerstadt, Bavorsko, křestním jménem Jan, po kněžském vysvěcení vstoupil v r. 1849 k augustiniánům OESA, v r. 1853 byl zvolen převorem a v této funkci působil 53 let, obnovil augustiniánský řád v Německu, založil nové kláštery, zpovídal několik hodin denně a podroboval se přísným pravidlům, která si stanovil.
(╬) Pio (Pius) sv. 23. 9. řeholník, sv. Padre Pio (pater Pio, otec Pio), vlastním jménem František (Francesco) Forgione, *25.5.1887 Pietrelcina u Beneventa v Itálii, +23.9.1968 San Giovanni Rotondo. V roce 1902, 4 měsíce před jeho 15. narozeninami, ho matka dovedla ke kapucínům v Morconě, kde začal noviciát. 22.1.1903 stal kapucínem OFMCap. ve městě Morcona a při obláčce dostal jméno Pius (zbožný). 10.8.1910 byl vysvěcen na kněze v katedrále v Beneventu. Nedaleko rodného domu si vybudoval chatrč, kde se modlil a studoval.
Zde při procházce na zahradě pocítil 20. 9. 1915 neviditelná stigmata (Kristovy rány). V den sv. Lucie 13.12.1915 se rozloučil se svou rodinou a odjel do Foggie, kde však nebylo vhodné podnebí pro jeho zdravotní stav. Proto ho představený poslal v r. 1916 do kláštera v San Giovanni Rotondo. Dalším důvodem bylo také to, že se stával velice oblíbeným pro své mimořádné schopnosti. Představený usoudil, že pokud to není Boží dílo, pak v odlehlém kláštěře zůstane zapomenutý. Ve zdejším kostele Panny Marie Matky Boží Milosti, se mu objevila viditelná stigmata 20.9.1918 (ruce, nohy a bok). Stigmata měl je 50 let.
Stal se 1. stigmatizovaným knězem v dějinách (sv. František z Assisi byl jáhen). Při každé mši svaté prožíval Ježíšovo utrpení. Měl dar vidění, uzdravování a proroctví, hodně se modlil za zemřelé a mluvil se svým andělem strážným. Byl vyhledávaným zpovědníkem a duchovním rádcem. Do kláštera za ním přicházely davy poutníků z celého světa.
Zemřel v pondělí 23. 9.1968. 265. papež Jan Pavel II. ho beatifikoval 2. 5.1999 a 16. 6.2002 kanonizoval na Svatopetrském náměstí.
Jeho hrob byl poprvé otevřen 8.3.2008 a jeho zachovalé ostatky byly přeneseny do kláštera kapucínů. 19. 4.2010 bylo jeho tělo přeneseno do nového kostela sv. Pia. Toto datum bylo vybráno jako pocta k 5. výročí zvolení 266. papeže Benedikta XVI. V kostele jsou mozaiky, které představují život sv. Františka z Assisi a sv. Pia z Pietrelciny. V církevním kalendáři svátek od r. 2000. V Itálii patří k nejvíce uctívaným světcům.
(╬) Placid sv. 5.10. mnich a mučedník, lat.: placidus = klidný, tichý, sv. Placidus ze Subiaca, syn římského patricije Tertulla, žák a průvodce sv. Benedikta z Nursie, opat na Sicílii u Messiny, žil velmi přísně, spal v sedě, ve svém klášteře, kde žil s 30 spolubratry mnichy, byl přepaden piráty a všichni byli umučeni, + 539/541 Subiak v Itálii, v českém církevním kalendáři svátek do r. 1969. Tichomil.
(╬) Placid sv. 11. 7. kněz a mučedník, sv. Placid a sv. Sigisbert z Disentisu, + 720 Disentis ve Švýcarsku, pomocník benediktinského opata sv. Sigisberta, společně pokřtili mnoho pohanů, byli zavražděni na příkaz místodržitele v Churu
(╬) Placius bl. 15. 3. řeholník, bl. Placidus Riccardi, * 24. 6.1844 Trevi, + 15. 3.1915 Řím, křestním jménem Tomáš, po svém vysvěcení na kněze byl jmenován vikářem – opatem v klášteře OSB Farfa u Říma, v r. 1866 vstoupil do kláštera sv. Pavla za hradbami, 261. papež ct. Pius XII. ho blahořečil 5.12.1954
(╬) Placida bl. 4. 3. řeholnice, bl. Placida Vielová, * 26. 9.1815 Quettehou ve Francii, + 4. 3.1877 Francie, v r. 1862 založila řád Křesťanských školských sester, beatifikována r. 1951
(╬) Plektruda sv. 10. 8. vyznavačka, sv. Plektruda, + 10. 8. 725 Kolín n. R., dcera sv. krále Dagoberta II. (23.12.) a sv. Irminy z Trevíru (24.12.), sestra sv. Adély z Pfalzelu (24.12.), francká královna, manželka panovníka Francké říše Pipina Prostředního (praděda sv. Karla I. Velikého), teta sv. Notburgy z Kolína (31.10.), věnovala majetek na založení klášterů, po smrti manžela v r. 717 ji vyhnal nevlastní syn Karel Martel (děda sv. Karla I.). odešla do kláštera Panny Marie na Kapitolu v Kolíně, který založila.
(╬) Podiven bl. ? vyznavač, bl. Podiven, * 890/900, + asi 945. Dvořan a sluha sv. Václava. Píše o něm ve své kronice Kristián i Staroslověnská legenda o sv. Václavu. Ani jedna kronika neuvádí jeho věk. Byl vzdělaný a sám vyučoval: „svému pánu sloužil spolehlivě s upřímnou věrností, byl správcem nade všemi a všechny v domě svého pána tak vzdělal, že mezi dvořany nebyl nikdo, kdo by neznal zpívat žalmy a neuměl je psát.
Ode všech byl ctěn jako jejich otec.“ (Staroslověnská legenda). Doprovázel svého knížete na všech jeho cestách. Na hostině v Boleslavi ho varoval před vraždou. Po smrti sv. Václava uprchl do Německa a žil ve vyhnanství. Když se domníval, že ve vlasti byl obnoven pokoj a vrátil se zpět. Ve Staré Boleslavi přišel do domu Hněvsy, který se podílel na vraždě sv. Václava a v lázni ho probodl mečem. Chtěl se zachránit útěkem do lesa, kde byl chycen knížecími služebníky a oběšen. Na tom místě visel tři roky: „nedotl se ani pták, ani dravá šelma, ani rozklad a hniloba. Nehty a vlasy mu rostly jako by žil. Protože se všude vypravovalo o zázraku, dal ho bratrovrah Bolesalv na tom místě zahrabat.
Kolemjdoucí viděli světlo nad jeho hrobem a přicházeli k němu se svými starostmi.“ Na místě původního hrobu byla v 17. století postavena kaple. Jeho tělo bylo po krátké době přeneseno do Prahy a pohřbeno na hřbitově u kostela sv. Víta. Kronikář Kosmas napsal: „Svatý Václav pochovaný v kostele uvnitř a tento dvořan pak vně kostela ležící, jsou odděleni pouze zdí kostela.“
Přestavbou rotundy na basiliku a později na katedrálu se dostal hrob dovnitř chrámu. V r. 1673 dal jeho ostatky společně s ostatky sv. Přibyslavy (sestra sv. Václava) přenést 15. pražský arcibiskup Matouš Sobek do Saské kaple sv. Ostatků. Na ostatcích byla autentika (nápis) Beati Podiveni, martiris Dei, servi regis = blažený Podiven, mučedník Boží, sluha krále.
V r. 1974 byly jeho ostatky opět zkoumány. Podle průzkumu mohl mít 40 – 40 let, byl robustní postavy 170 – 172 cm vysoký. Při archeologickém průzkumu hrobu sv. Václava v r. 1911, byla v jeho sousedství nalezena kožená čepice tzv. Podivenova přilba. Je to kuželovitá čapice, sešitá z 5 dílů kůže a uložena v pokladu chrámu sv. Víta.
(╬) Polykarp sv. 23. 2. biskup a mučedník, řec.: poly karpos = mnoho plodný, lat.: poly = mnoho, carpus = zápěstí, bojující rukama, boxer, bitkař, * 75/82, sv. Polykarp, žák sv. apoštola Jana Evangelisty, ten ho ustanovil v r. 100 ve Smyrně biskupem, tento úřad vykonával 70 let, v r. 116 se setkal se sv. Ignácem Antiochijským, kterého vedli na smrt do Říma, zachoval se jeho list do Filipp, který patří k nejcennějším památkám starověku, za císaře Marka Aurelia byl zajat a když ho konzul přemlouval, aby se rouhal Kristu, řekl: „Osmdesátšest let sloužím Kristu, jak bych se mu mohl rouhat?“, byl pálen na hranici, ale oheň mu neublížil, nakonec popraven mečem a proboden dýkou. + 26. 1.155 ve Smyrně (Izmir).
Mezi křesťany je prokazatelně prvním uctívaným mučedníkem, o jeho mučení a smrti se zachoval autentický zápis očitého svědka sv. Marciana (učedník sv. Petra), bývá nazýván církevní otec, původně tak byli nazýváni církevní spisovatelé prvotní křesťanské doby, k tomuto označení se vyžadovala pevná a neporušená víra, svatost života a schválení církve k čtení jejich spisů v chrámech (např. sv. Efrém Syrský, Jeroným), v českém církevním kalendáři svátek v r. 1969 přeložen z 26. 1. V církevní historii je považován za prvního uctívaného světce mučedníka.
(♣) Polyxena 23. 9. lat.: poly = mnoho, řec. xéné = přátelský dar. Nejznámější v českých dějinách je paní Polyxena z Perštejna, známější jako Polyxena z Lobkovic. *1566, + 24. 5.1642. Byla dcerou Vratislava II. z Perštejna zv. Nádherný a španělské šlechtičny Marie Maxmiliány Manrique de Lara y Mendoza. V roce 1587 se provdala ve 21 letech za 50 letého Viléma z Rožmberka. Stala se paní v Litomyšli a v Roudnici nad Labem. V roce 1603 se provdala za Zdeňka Vojtěcha Popela z Lobkovic, nejvyššího kancléře království Českého.
Při pražské defenestraci v roce 1618 poskytla azyl Vilému Slavatovi a Jaroslavu Bořitovi Martinicovi. V roce 1628 zemřel její manžel Zdeněk Vojtěch a ona věnovala klášteru bosých karmelitánů voskovou sošku Pražského Jezulátka. Polyxenina matka Marie Maxmiliána ji dostala od své matky jako svatební dar. Zemřela ve věku 76 let. Jméno není v českém kalendáři. Titulovala se "Polyxena, z Boží milosti kněžna z Lobkovic, rozená z Pernštejna, paní na Roudnici nad Labem".
(╬) Pompilius sv. 15. 7. kněz, sv. Pompilius Maria od sv. Mikuláše, vlastním jménem Dominik Pirrotti, * 29. 9.1710 Montecalvo v Itálii, + 15. 7.1766 Campi Salentina v Itálii, řeholník, členřádu kalasantinů COp., působil jako vynikající kazatel, měl dar vidění, přepovídání budocnosti a uzdravování nemocných, v r. 1890 byl blahořečen 257. papežem Lvem XIII., 19. 3.1934 ho prohlásil za svatého 260. papež Pius XI.
(╬) Poncián sv. 13. 8. papež a mučedník, a Hyppolit, lat.: pontis = most, (z řec. pontus = moře), sv. Poncián, Pontianus, zvolen 18. papežem, císař Maximinus zahájil pronásledování římské křesťanské aristokracie a inteligence, papež byl odsouzen do vyhnanství na Sardinii společně se vzdoropapežem Hyppolitem, pracovali v mramorových dolech, tam se smířili, poprvé v dějinách odstoupil a vzdal se úřadu.
Zemřel mučednickou smrtí v prosinci r. 235, jeho tělo bylo 13. 8. 236 přeneseno do Říma společně s tělem sv. Hyppolita, oba byli pohřbeni v Kalistových katakombách, jejich náhrobní deska byla objevena v r. 1909, společný svátek se sv. Hyppolitem, v církevním kalendáři svátek přeložen z 19.11.
(╬) Poppo sv. 25. 1. opat, sv. Poppo ze Stabla, * 978 Deynze v Belgii, + 25. 1.1048 Marchiennes v Belgii, pocházel ze šlechtické rodiny, byl vychován jako rytíř, v r. 1000 se vydal na pouť do Svaté země a do Říma, v r. 1005 vstoupil v Remeši do kláštera benediktinů OSB, 1008 přešel do opatství St.Vanne u Verdunu, podporoval návrat k zásadám mnišství a zreformoval 20 klášterů v Lotrinsku, byl přísný k sobě a laskavý k druhým lidem, podle legendy vzkřísil k životu pastýře, kterého zakousl vlk, byl rádcem francouzských králů a římských císařů, 1020 se stal opatem Malmédy a Stablo v Belgii, kde zemřel.
(╬) Porcinkule 2. 8. lat.: portionis = podíl, díl, porce, portioncula = malý díl, dílek, sv. František z Assisi opravil malý kostelík, jako malý podíl (porciunkuli) k nápravě a obnově světa a zasvětil ho Panně Marii Andělské (Panna Maria s anděly), den výročí posvěcení 2. 8.1208 se slavil ve všech františkánských kostelích, r. 1217 papež Honorius III. udělil výsadu pro poutníky do Porciunkule (viz sv. František z Assisi), v církevním kalendáři svátek do r. 1969, ve františkánských klášteřích se slaví jako slavnost, Panny Marie Andělské.
(╬) Potentin sv. 18. 6. mučedník, sv. Potentin ze Steinfeldu a jeho synové, pocházeli z rytířského rodu z Akvitánie ve Francii, + 4. století v Kardenu v Německu, putoval se svými syny Feliciem a Simpliciem na svatá místa, v Trevíru jim poradil biskup Maximin, aby šli ke knězi Kastorovi do Kardenu, tam po několika letech zemřeli mučednickou smrtí, jejich ostatky byly přeneseny 18. 6. 930 do kostela v jejich rodinném sídle ve Steinfeldu.
(♣) Pravomil 1. 6. Justin, Justýn, v občanském kalendáři do r. 1989.
(♣)(╬) Pravoslav sv. 12. 1./15. 1. mučedník, lat.: probo = uznat (právo), slaví právo, ve slovanském pojetí i slaví víru (je věrný víře = pravověrnost = pravoslaví), správný, mravný, sv. Probus umučen za císaře Maximina Thrace v r. 236, v církevním kalendáři přeložen v r. 2007, Probus, Pravomil, Pravoslava, Justýna.
(╬) Praxeda sv. 21. 7. panna, a Pudentiána, lat.: praxis = činnost, vykonávání = praxe, žila v 1. a 2. století v Římě, dcera senátora Pudenta (píše o něm sv. Pavel v 2. listu Timoteovi: „Pozdravují tě Eubulos, PUDENS, Linus, Klaudia a všichni bratři.“ 2. Tim 4, 21.), v jeho domě bydlel apoštol sv. Petr a Pavel.
Přičiněním sv. Pudentiany se všichni (96 osob) v jejich domě nechali pokřtít, sv. Praxeda a její sestra sv. Pudentiana rozdaly po smrti rodičů jmění chudým a svůj dům věnovaly ke konání bohoslužeb 10. papeži sv. Piu I. (140 – 155 muč.). Ten ho přeměnil na chrám s titulem Pastor = Pastýř. Bohoslužby v něm zakázal císař Antonius Pius, staraly se o chudé a pohřbívaly římské mučedníky. Zemřela v r. 160.
V klášteře u kostela sv. Praxedy pobýval v roce 867-869 sv. Cyril a Metoděj. V klášteřesv. Cyril zemřel. V kostele sv. Praxedy je sloup, u kterého byl bičován Pán Ježíš. V tomto kostele je pohřben pražský arcibiskup Jan z Jenštejna (+ 1396). V církevním kalendáři svátek do r. 1969.
(♣) Preslav slovansky: pre slaví = proslaví, oslaví, původní jméno města Bratislavy, Preslavův hrad, územní kníže Preslav, jeden z velkomoravských velmožů, majitel hradu, německy a maďarsky zkomolené na Presburg, Presburk, Prešporok, Prešpurk, není v českém kalendáři.
(╬) Primus sv. 9. 6. mučedník, lat. primus = první, se svým bratrem Feliciánem žili v době císaře Diokleciána (na přelomu 3. a 4. století), + 305 Řím, protože se nedali svést k odpadnutí od Krista, byli předhozeni šelmám v cirku, které jim neublížily, oba bratři byli popraveni mečem, při jejich smrti se v cirku obrátilo mnoho pohanů v církevním kalendáři svátek do r. 1969.
(╬) Prisca sv. 8. 7. vyznavačka, lat.: prior, priscus = dřívější, starý, letitý, sv. Priscilla a její manžel Aquila, žili v 1. století v Efesu v Malé Asii, tito manželé doprovázeli sv. apoštola Pavla na některých misijních cestách, v Efesu a později i v Římě se starali o křesťanskou obec až do konce svého života. Priscilla, Priscila, Priskila.
(╬) Priska sv. 18. 1. mučednice, lat.: priscus = dřívější, starodávný, stařičký, sv. Prisca žila v Římě, * 257, +18. 1. 270 při pronásledování křesťanů za císaře Claudia II. Gothika, ve 13. letech popravena mečem, podle některých sporných legend je kladen její život do 1. století a měla být pokřtěna sv. Petrem, další legenda ji uvádí jako manželku císaře Diokleciána (ve skutečnosti byl ženat se sv. Alexandrou 21. 4.), svátek do r. 2006.
(♣)(╬) Probus sv. 12. 1./15. 1. mučedník, lat.: probo = uznat (právo), slaví právo, ve slovanském pojetí i slaví víru (je věrný víře = pravověrnost = pravoslaví), správný, mravný, sv. Probus, umučen za císaře Maximina Thrace v r. 236, církevním kalendáři přeložen v r. 2007, Pravoslav, Pravomil, Pravoslava, Justýna.
(╬) Processus sv. 2. 7. mučedník, lat. processus, processio = postupování, pokrok, průvod, soudní proces, sv. Processus a Martinián byli strážci mamertinského vězení, kde byl uvězněn sv. Petr a Pavel, s dalšími 40 strážci byli od apoštolů oba pokřtěni, veřejně se přiznali k víře v Ježíše Krista a byli popraveni, + r. 67/70 Řím, pohřbeni ve svatopetrském velechrámu, v církevním kalendáři svátek do r. 1969, Proces.
(╬) Prochorus sv. 9. 4. biskup a mučedník, sv. Prochorus, žil v 1. a 2. století, * Jeruzalém, + Antiochie Syrská, jeden ze sedmi jáhnů určených od apoštolů, později vysvěcen na kněze.
(╬) Prokla sv. 25. 6. vyznavačka, lat.: proclamo = hlasitě volat, prohlašovat, lat.: procul = daleko, opodál, zdálky, zdaleka, sv. Claudia Procula Procla, manželka římského prokurátora Piláta z Pontu, v r. 34 odsoudil v Jeruzalémě k smrti Ježíše Krista, chtěla, aby Ježíše propustil a poslala mu vzkaz: „Nezačínej si nic s tímto spravedlivým!“ (Mt 27,19), protože byl nucen soudit pod nátlakem, je v pravoslavné církvi ctěn jako svatý Pontius Pilát, ve východních církvích je ctěna jako světice, její životopis je znám z apokryfu Akta Piláta, její jméno není v českém občanském ani v katolickém církevním kalendáři.
(♣)(╬) Prokop sv. 4. 7. opat, řec.: prokoptó, prokopios = prospěšný, jdu napřed, pohotový, pokrokový, průkopník. Sv. Prokop Sázavský *980? Chotouň u Českého Brodu, +25.3.1053 Sázava. pocházel z české vladycké (zemanské) rodiny, otec Vojslav, matka Svatava, na místě Prokopovy rodné tvrze stojí dům čp. 43. Vzdělání získal na Vyšehradě a v Břevnově.
Prokop byl ženatý a měl syna Jimrama (Emerám, Jirmam). Vysvěcen na kněze, stal se katedrálním klerikem u sv. Víta v Praze, po smrti manželky odešel do benediktinského kláštera na Břevnově, později se zabydlel v jeskyni u Jinonic a natrvalo se v roce 1009 usadil v samotě na Sázavě, kde žil jako poustevník v jeskyni. Podle legendy z jeskyně vyhnal 1000 ďáblů. Lidé si k němu přicházeli o radu a o modlitbu ve světských i duchovních záležitostech, a stával se známým v celém kraji.
Prokopovým heslem bylo: „všechno pro tebe Bože a nic nechci pro sebe“. Podle hesla benediktinů „ora et labora“ (modli se a pracuj) učil místní obyvatele lidi obdělávat půdu, orat, osévat a sklízet (podle legendy do pluhu zapřáhl ďábla a oral s ním).
Přidal se k němu syn Jimram a synovec Vít a postupně se k němu přidávali kněží slovanského obřadu. V roce 1030 se setkal s knížetem Oldřichem, který pronásledoval na honu Prokopovu laň, která mu dávala mléko. Poustevník zastoupil knížeti cestu a nabídl mu pohár vody. Kníže Oldřich jezdil za Prokopem častěji a radil se s ním. Oldřich pomohl Prokopovi založit v roce 1032 na Sázavě klášter a kostel Panny Marie a sv. Jana Křtitele, kde se sloužily bohoslužby slovanským jazykem. Mniši v klášteře se řídili řeholí sv. Benedikta a Basila, kterou Prokop poznal v břevnovském klášteře. V klášteře vyučovali umění, zpěv, malířství a sochařství. Z kláštera se stalo centrum slovanské vzdělanosti na západ od Kyjevské Rusi.
Kníže Břetislav I. ho roku 1035 přiměl, aby se stal opatem a pomohl vybudovat prostornější kostel. Opat Prokop Sázavský zemřel na svátek Zvěstování Páně (dříve Zvěstování Panně Marii). Po Prokopově smrti se hrob na Sázavě stal poutním místem. Nástupcem v opatském úřadu se stal jeho synovec Vít (+1078) a po něm syn Jimram (+1080), ale tři roky po Prokopově smrti byli slovanští mniši v roce 1056 vyhnáni a odešli do Uher. Zpátky na Sázavu je povolal kníže Vratislav II. v roce 1064.
V roce 1085 byl zvolen opatem Božetěch (z rodu Vršovců), malíř, sochař), přítel Vratislava II., který při jedné slavnostní mši korunoval knížete Vratislava II. místo dosud nevysvěceného biskupa Kosmy a tím porušil právo pražského biskupa korunovat panovníka. Za pokání dostal vyřezat krucifix (kříž s Ježíšem) v životní velikosti a donést ho do Říma do velechrámu sv. Petra. Božetěch byl posledním slovanským opatem na Sázavě.
Kníže Břetislav II. v r. 1096 slovanské mnichy vyhnal a pozval na Sázavu mnichy latinského obřadu. Opatem na Sázavě se stal kněz a mnich Blažej, kterému se ve snu třikrát zjevil opat Prokop a nařídil mu, aby sepsal všechna svědectví a požádal papeže o jeho kanonizaci. Slíbil Blažejovi, že mu sám v této záležitosti pomůže. Blažej svědectví napsal, list s žádostí o kanonizaci k tomu dal král Přemysl Otakar I. a Blažej se s dvěmi řeholními bratry vydal do Říma za papežem. Prokop Sázavský byl, jako první český světec oficiálně svatořečen (kanonizován, prohlášen za svatého) papežem Inocencem III. v chrámu Nejsvětějšího Spasitele a sv. Janů v Lateráně (Lateránská basilika v Římě).
Podle legendy papež nepřikládal důležitost královským listům, ani sepsaným svědectvím opata Blažeje a Prokopa původně nechtěl kanonizovat. Blažej pobyl v Římě celý rok a když nic nepořídil, svěřil tuto záležitost blaženému Prokopovi a vydal se tajně v noci domů. Ve chvíli, kdy opat Blažej vycházel z městských bran, zjevil se Prokop ve snu papeži. Pohrozil mu opatskou berlou, kterou držel v ruce se slovy: „Proč jsi dopustil, aby můj duchovní nástupce odešel s prázdnou? Nevydáš-li příkaz, aby se ihned vrátil a neprohlásíš-li mne, zvednu takto hůl a s ní tě budu tak tlouci, až tě dotluču.“ (v originále: ...a takto tluka dotluku tě). Papež se probral ze spaní a zeptal se: „Odkud jsi a jak se jmenuješ?“ Zjevení odpovědělo: „Mé jméno je Prokop!“. Papež vstal, poslal vojáky za opatem Blažejem, svolal kardinály a prohlásil opata Prokopa za svatého. Potom dal napsat kanonizační bulu a s ní poslal svého legáta Quida kardinála Parareschiho (z basiliky Panny Marie a sv. Kalixta za Tiberou) do Čech. Papežský legát kardinál Parareschi přečetl 4.7.1204 pna Sázavě kanonizační bulu.
Za Karla IV. se jeho ostatky dostaly do francouzského města Méty. Jeho velkým ctitelem byl i M. Jan Hus, který napsal několik kázání o sv. Prokopu. V r. 1421 vydrancovali husité kostel i klášter. Hrob sv. Prokopa upadl v zapomnění. Ostatky ležely bez povšimnutí do roku 1588, kdy převoz jeho ostatků ze Sázavy na Pražský hrad zařídila francouzská královna Alžběta, která pobývala jako vdova u svého bratra císaře Rudolfa II. v Praze. Ostatky byly uloženy 28.5.1588 před hlavní oltář královského kostela Všech svatých na Hradě. Část ostatků poslal císař Rudolf II. do kostela sv. Rocha v portugalském Lisabonu.
Od r. 1634 začali badatelé a dějepisci zkoumat jeho život. 12.11.1768 byl náhrobek ze středu kostela přesunut na levou stranu kostela, protože si šlechtičny trhaly šaty o rohy náhrobku, když šli ke svatému přijímání.
Klášter na Sázavě zrušil v roce 1785 císař Josef II.
V roce 1987 ostatky sv. Prokopa zkoumal prof. MUDr. Emanuel Vlček. 18.4.1988 byly ostatky vráceny do hrobu.
Český patron. Atribut: pluh s ďáblem, ďábel na řetězu, kříž, opatská berla a mitra, laň. Patron zemědělců a českých horníků.
Slavnost sv. Prokopa 4. července se slavila nejvíce v Ostravě a v širokém okolí. Ostravští horníci považovali sv. Prokopa za svého hlavního ochránce. V roce 1949 byl určen den horníků na 9.9., kdy se slavilo 700. výročí vydání horního práva v Jihlavě roku 1249.Zdroj: http://moravskoslezsky.denik.cz/zpravy_region/20071208_svata_barbora_hornici.html
(╬) Prokul sv. 1. 6. mučedník, lat.: procul = daleko, opodál, zdálky, zdaleka, sv. Procul z Bologně, žil ve 3. a 4. století v Bologni.
(╬) Proměnění Páně 6. 8. Proměnění Páně na hoře Tábor. Svátek podle události v evangeliu, kdy Ježíš ukázal Boží slávu v nebi třem apoštolům, Petrovi, Janovi a Jakubovi (Mt 17,1-8; Mk 9,2-8; L 9,28-36). S Ježíšem se zjevil starozákonní prorok sv. Eliáš a izraelský vůdce Mojžíš, kteří s ním rozmlouvali. Ježíšovo proměnění se podle tradice stalo na hoře Tábor (602 m n.m.) v Izraeli.
Podle toho, že sv. Petr chtěl na hoře Tábor postavit tři stany a podle názvu hory bylo nazváno místo se stany tábor. 6.8. se slaví světový svátek táborů.
Tímto názvem označili husité své nově postavené město v jižních Čechách, které vystavěli v březnu a dubnu 1420 na na troskách opuštěného města. Stavbu vedli 4 hejtmani, jeden z nich byl Jan Žižka. Husité zde postavili kostel, který zasvětili památce Proměnění Páně na hoře Tábor. Hora Tábor je vysoká 615 m n.m.
(╬) Prosper sv. mučedník, lat.: prosperus = zdárný, příznivý (zdar, úspěch), umučen ve 2. – 4. století. O jeho životě se dochovalo málo zpráv.
(╬) Prosper sv. 25. 6. mnich, sv. Prosper Tiro z Akvitánie, * 390 Limoges ve Francii, + 25. 6. 463 Řím, přišel do Marseille, kde působil jako mnich, v r. 440 se stal v Římě osobním poradcem 45. papeže Lva I., napsal mnoho básní a spisů, které se zachovaly, patron básníků, není v českém kalendáři.
(╬) Protasius sv. 6.11. biskup, sv. Protasius z Lausanne, žil v 7. století ve Švýcarsku.
(╬) Protás sv. 19. 6. mučedník, spolu se svým bratrem Servásem umučeni v Miláně r. 180, synové sv. Vitala a sv. Valerie, jejich těla přenesl v r. 386 biskup sv. Ambrož do kostela jim zasvěceného, kde byl sám později pohřben a kostel zasvěcen jemu. Další basilika zasvěcená sv. bratrům je v Římě (Via Nazionale) a byla postavena v roce 400 jako trojlodní kostel.
Původně patricijský dům Římanky Vestiny, která věnovala prodejem šperků peníze na jeho přestavbu a chrám zasvětila v roce 412 bratřím mučedníkům sv. Protásovi a Servásovi. 40. papež sv. Inocenc I. (401 – 417) určil dva kněze Leoparda a Ursicina a jáhna Liviana, aby pečovali o kostel, který byl později zasvěcen jejich rodičům sv. Vitalisovi a sv. Valerii. V církevním kalendáři svátek do r. 1969, Protas, Protáz, Protaz.
Basilikální kostel v Římě s názvem Santi Vitale, Valeria, Gervasio e Protasio nebo Santi Vitale e Compagni Martiri in Fovea (Svatý Vital, Valerie, Servás a Protás, nebo Svatý Vital a společníci mučedníci v Příkopu). Titulárním kostelem - Titulus Vestinae se stal v roce 499. V roce 595 dostal titul San Vitale. V roce 1596 zničený kostel zrušil papež Klement VIII.
Papež Lev XIII. ho 16. prosince 1880 obnovil s názvem Santi Vitale, Valeria, Gervasio e Protasio in Vestina (Svatý Vital, Valerie, Servás a Protás u Vestiny). V letech 1935 - 1941 byl jeho titulářem pražský arcibiskup Karel Boromejský Kašpar. 1977 - 1992 pražský arcibiskup František kardinál Tomášek.
(╬) Protus sv. 11. 9. mučedník, lat.: protentus = natažený, dlouhý, s bratrem Hyacintem byli komorníky u alexandrijské šlechtičny Eugenie, s ní přijali křest a s ní se přestěhovali do Říma, za císaře Galiena byli r. 258 popraveni, v církevním kalendáři svátek do r. 1969.
(♣) První máj 1. 5. V r. 1886 počátek masové stávky dělníků za zkrácení pracovní doby na osmihodinovou práci v USA. Demonstrace byla krvavě potlačena vojáky na náměstí Haymarket v Chicagu 4. 5. Mezinárodní socialistický dělnický kongres v Paříži (II. internacionála) v r. 1889 vyhlásil 1. květen za Svátek práce.
Kongresu se mimo jiných osob zúčastnil Bedřich Engels, který s Karlem Marxem ovlivnil Vladimíra Iljiče Lenina v šíření komunismu. Svátek zaveden v českém občanském kalendáři v r. 1925.
(╬) Prvomučedníci římští sv. 30. 6. mučedníci. Císař Nero dal zapálit Řím, požár svedl na křesťany, které nechal mučit. Křesťané byli zašíváni do zvířecích kůží, přehazováni divokým zvířatům, křižováni a popravováni. Byli poléváni smůlou a v noci zapalováni, aby osvětlovali ulice a císařské zahrady. Když pohané viděli jaká zvěrstva se dějí statečným křesťanům, byli znechuceni a nechávali se křtít.
(♣) Přemysl 16. 5. slovan.: prze myszl = předem myslí, přemýšlí, latinští kronikáři překládali jeho jméno jako Primislaus (= první). Přemysl Oráč vystupuje v našich pověstech jako zakladatel knížecí dynastie. V našich dějinách vybudovali Přemyslovci český stát a dosáhli královské hodnosti. V osobě Karla IV., který se považoval za Přemyslovce po matce, i císařské hodnosti.
(╬) Přenesení sv. Vojtěcha, Radima a Pěti bratrů mučedníků 25. 8. v r. 1038 vpadl do Polska český kníže Břetislav, dobyl Hnězdno a po třídenním postu, nařízeném pražským biskupem Šebířem, odvezl ostatky sv. Vojtěcha, Radima a Pěti bratří z Polska (Benedikt, Jan Gradenig, Matouš, Izák, Kristin), průvod došel 22./24. 8.1039 do Prahy a druhý den 25. 8.1039 byla sloužena slavnostní bohoslužba, Poláci si stěžovali u 146. papeže Benedikta IX. a kníže Břetislav musel za pokání (pokutu) postavit chrám na místě mučednické smrti sv. Václava ve Staré Boleslavi, ostatky vracet nemusel, zůstaly v Praze, (viz Benedikt), v církevním kalendáři svátek do r. 1969
(♣) Přibík 24.10. v české historii je známý Přibík Pulkava z Radenína, farář v Chudenicích, kronikář císaře a krále Karla IV., na jeho příkaz napsal latinsky Chronica regnum Bohemorum (Kronika českých králů), kterou na žádost Karla IV. přepsal do češtiny, v této kronice se zmiňuje o faráři ze Dvora (Králové n. L.), který byl pomocným biskupem pražským, + 1380, v českém kalendáři svátek do r.1950
(♣)(╬) Přibyslava bl.(sv.) 27. 1./12.12. vyznavačka, slovan.: přibývá sláva, stává se více slavnou, bl. Přibyslava * 915, + 27.1. 992 Jablonné v Podještědí. Sestra sv. Václava, vnučka sv. Ludmily. Provdala se za charvatského knížete v severních Čechách. Brzy ovdověla a po manželově smrti vstoupila do nově založeného kláštera sv. Jiří na Hradě, kde sloužila chudým a nemocným.
Kronikář Dalimil napsal mylný údaj, že Přibyslava byla panna. V době Václavova pohřbu v Praze byla vdovou. Podle Kristiánovy legendy „Hospodin ji zbavil jha manželského. Tato mladá vdova se zcela oddala službě Boží, horoucně toužíc zahaliti se rouchem posvátných. Sloužila Kristu Pánu podle přikázání evangelia bez úhony“.
Autor svatováclavské legendy Kristián napsal, že Přibyslava se stala řeholnicí v klášteře u svatého Jiří na pražském Hradě. Kronikář Kristián byl v té době členem pražského duchovenstva a jejím synovcem. Využil proto známost se svou tetou, aby získal svědectví o sv. Václavu. Podle Kristiánovy legendy se Přibyslavě po boleslavské vraždě zjevil bratr Václav a řekl: „pronásledovatelé mi usekli ucho, a to leží mezi zdí chrámu a stromem u něho stojícím.“ Našla uťaté bratrovo ucho, otevřela hrob, přiložila ucho k hlavě Václava a to zázračně přirostlo. Ještě jednou Přibyslava podruhé s jedním knězem exhumovala bratrovo tělo a postarala se o jeho pohřeb. Zemřela ve věku 77 let. Byla pohřbena na hřbitově u sv. Víta.
V r. 1150 dal vladyka Chotislav postavit nad jejím hrobem kapli a císař Karel IV. dal 12.12.1367 část ostatků uložit do katedrály sv. Víta na Hradě. V r. 1673 dal 15. pražský arcibiskup Matouš Sobek přenést do katedrály její tělo spolu s tělem bl. Podivena. Ostatky byly uloženy v Saské kapli, část jejích ostatků byla uložena do svatováclavské kaple. Relikviář byl opatřen nápisem: B. PRZIBISLAE Sororis S. Wenceslai, M. (B.eati = Blažená Přibyslava sestra sv. Václava, M.artyris = mučedníka). V Čechách je uctívána jako svatá. Její ostatky se během doby ztratily a v chrámu sv. Víta byla vystavována pouze jedna dlouhá kost.
Podle zápisů inventáře měly být ještě další ostatky: úlomek holenní lýtkové kosti, velká část lebeční kosti, kost patní, část žeber a úlomek horní čelisti se zuby. Ostatky byly považovány za ztracené. Část existujících ostatků byla zkoumána v r. 1980. Kosti Václavovy sestry Přibyslavy byly nalezeny 15.11.1990 při prohlídce sakristie v katedrále sv. Víta. Ležely na polici ve staré skříni, uložené v krabičce s nápisem "Blahoslavená Přibyslava".
Antropologové začali v r. 1990 zkoumat ostatky a porovnali je s ostatky nejstarších Přemyslovců. Bylo zjištěno, že se jedná o stařenku ve věku kolem 70 let, která byla vysoká 163 centimetry. Měla zdravý chrup a na kostech znaky, shodné s ostatky nejbližších příbuzných, otce Vratislava a bratra sv. Václava.
O sv. Přibyslavě se zmiňuje i kronikář Václav Hájek z Libočan, ale jeho údaje jsou nevěrohodné, protože zaměňuje sv. Přibyslavu se sv. Zdislavou s Lemberka. Uvádí např. její smrt v r. 950.
V občanském kalendáři svátek do r. 1950, v církevním kalendáři svátek do r. 1969 podle data přenesení, česká patronka. Přibyslav.
(╬) Ptolemaios sv. 20.12. mučedník, a druhové, žil v 2. století, přihlásil se ke křesťanství společně s 5 vojáky císařské stráže, ve chvíli, kdy u soudu viděli křesťana, který chtěl zapřít víru, soudce byl překvapen jejich odvahou, přesto je nechal popravit mečem, v církevním kalendáři svátek do r. 1969
(╬) Publius sv. 19. 2. mučedník, lat.: publius, publicus = obecní, veřejný, úřední, res publica je věc veřejná (republika), publikum je veřejnost, sv. Publius byl zařazen mezi světce sporné existence, o jeho životě bylo málo zpráv, všechny byly zapsány jako legendy, v církevním kalendáři svátek do r. 1969
(╬) Pudens sv. 19. 5. vyznavač, lat.: pudens = počestnost, ostýchavost, stydlivost, římský senátor sv. Pudens (píše o něm sv. Pavel v 2. listu Timoteovi: „Pozdravují tě Eubulos, PUDENS, Linus, Klaudia a všichni bratři.“ 2. Tim 4, 21.) s dcerou Pudentianou (Pudenciana), v jeho domě bydlel apoštol sv. Petr a Pavel, jejím přičiněním se všichni (96 osob) v jejich domě nechali pokřtít, sv. Pudentiana a její sestra sv. Praxeda rozdaly po smrti rodičů jmění chudým a svůj dům věnovaly ke konání bohoslužeb 10. papeži sv. Piu I. (140 – 155 muč.), ten ho přeměnil na chrám s titulem Pastor = Pastýř, bohoslužby v něm zakázal císař Antonius Pius, staraly se o chudé a pohřbívaly římské mučedníky, v církevním kalendáři svátek do r. 1969
(╬) Pudentiana sv. 19. 5./21. 7. panna, lat.: pudens = počestnost, ostýchavost, stydlivost, žila v Římě, dcera senátora Pudenta (píše o něm sv. Pavel v 2. listu Timoteovi: „Pozdravují tě Eubulos, PUDENS, Linus, Klaudia a všichni bratři.“ 2. Tim 4, 21.), v jeho domě bydlel apoštol sv. Petr a Pavel, jejím přičiněním se všichni (96 osob) v jejich domě nechali pokřtít, sv. Pudentiana a její sestra sv. Praxeda rozdaly po smrti rodičů jmění chudým a svůj dům věnovaly ke konání bohoslužeb 10. papeži sv. Piu I. (140 – 155 muč.), ten ho přeměnil na chrám s titulem Pastor = Pastýř, bohoslužby v něm zakázal císař Antonius Pius, staraly se o chudé a pohřbívaly římské mučedníky, pohřbena v chrámu sv. Praxedy, v r. 1396 zde byl pohřben pražský arcibiskup Jan z Jenštejna, v církevním kalendáři svátek přeložen na 21. 7., v r. 1969 zrušen, Pudenciana
(╬) Pulcheria Aelia sv. 9. 9./10. 9. řeholnice, lat. : pulchrum, pulchra = krásná (šťastný, čestný, pěkný, hezký), Pulcher bylo původní jméno římského rodu Claudiů (Pulcher Claudius), sv. Aelia Pulcheria, * 19. 1. 399 Byzantion, hlavní město Byzantské říše (Byzanc, Konstantinopol, Cařihrad, Istanbul v Turecku), + 10. 7. 453 Byzantion (v Turecku), v 15 letech v r. 414 byla jmenována císařovou Byzantské říše, vládla za svého mladšího bratra Teodosia II., dala postavit několik kostelů, nechala vyzvednout ostatky 40 svatých mučedníků ze Sebaste (10. 3.), v r. 447 předala vládu bratrovi, opustila císařský dvůr a odešla do kláštera, když Teodosius II. v r. 450 zemřel, vrátila se, vdala se za vojevůdce Markiona (Marcian), který byl prohlášen císařem, podporovala a prosadila svolání chalcedonského koncilu v r. 451, do chrámu Panny Marie Vítězné (Hodegetrie) v Cařihradu věnovala z Jeruzaléma obraz Panny Marie, který údajně namaloval evangelista sv. Lukáš, pohřbena se svojí sestrou Marinou v chrámu Sv. Apoštolů v Konstantinopoli, Krasava, Krasomila. Krasoslava, Krasoslav
(╬) Pusinna sv. 23. 4. panna a vyznavačka, lat.: pusillus = maličká, malinká, drobná, sv. Pusinna, žila v 6. století ve Francii. Žila tak skromně, že se nedochovaly ani žádné zprávy o jejím životě.
