Abecední seznam svatých a význam jmen

J

(♣)(╬) Jacek sv. 16. 8./26. 7. Hyacint

(ש) Jafet hebr.: jáfet = rozšiřuje, třetí syn praotce Noema.

(♣)(╬) Jáchym sv. 16. 8./26. 7., a Anna. Hebrejsky: Jojá quím, Joá kím = Bůh dává povstat, Bůh postaví. Sv. Jáchym, otec Panny Marie, manžel sv. Anny.
      První zprávy o něm se objevují v apokryfních evangeliích. Podle křesťanských spisovatelů sv. Epifania a sv. Jana Damašského žil spravedlivě a svůj výdělek rozděloval na tři díly: první pro chrám, druhý pro chudé a třetí nechával pro domácnost.
      Svátek se začal slavit od 16. století a byl určen na den 20.3. (den po svátku sv. Josefa), v r. 1622 byl určen svátek na 16.8. (den po svátku Nanebevzetí Panny Marie 15.8.). V církevním kalendáři byl svátek přeložen v r. 1910 opět na 20.3. a v r. 1969 spojen se svátkem sv. Anny na den 26.7., v občanském kalendáři zůstal 16.8. z roku 1622. Joachim, Joakím.

(╬) Jáchym z Fiore ct. 29. 5. opat, ct. Jáchym z Fiore, *1130 Celico v Itálii, +30.3.1202 Fiore v Itálii, reformátor cisterciáků OCist., založil reformní klášter sv. Jana ve Fiore (Flore). Tak zvaný řád floriacensů se rozšířil a měl 35 mužských a 4 ženské kláštery, v 16. století se připojily k dominikánům, kartuziánům a cisterciákům. 29.5.1240 byly jeho ostatky přeneseny do kostela sv. Jana a den translace (přenesení) se stal jeho svátkem.

(♣)(╬) Jakub Starší, Jakub Větší sv. 25. 7. apoštol a mučedník, hebr.: Jaa qovh, Jaa kov–Jákob=úskočný, lstivý (v přeneseném smyslu druhorozený, ten, který se drží za patu), náhradník.
  Ve Starém Zákoně 3. židovský patriarcha Jakub, *2006 př. Kr., syn praotce Izáka, dvojče s bratrem Ezauem. Jakub byl otcem 12 synů, praotců 12 kmenů izraelského národa.
  V Novém Zákoně apoštol sv. Jakub Starší–Větší (postavou), Jakub Zebedeův, +42 Jeruzalém. Syn Marie Salome a Zebedea, bratr sv. Jana Evangelisty. Pro jejich temperament dal Ježíš oběma bratrům přezdívku "Boanerghés" (synové hromu, Mk 3,17). Synovec sv. Jakuba Mladšího. Patřil mezi tři vybrané Ježíšovy učedníky (Petr, Jakub a Jan). Podle legendy došel po Ježíšově nanebevstoupení až do Španělska, odkud se později vrátil do Palestiny.
 Jako první z apoštolů zemřel za Ježíše Krista, když byl na příkaz krále Heroda Agrippy I. popraven mečem (Sk 12,1-2). Jeho ostatky byly přeneseny roku 70 na Sinaj, kde byl později postaven klášter sv. Jakuba (později zasvěcený sv. Kateřině). Podle legendy přenesli Jakubovy ostatky jeho dva žáci Anastás a Theodor ze Svaté země do Santiaga ve Španělsku. Pohanská královna jim darovala volský potah, aby tělo dovezli na místo. V 8. století byly ostatky přeneseny do španělského Santiaga (Santiago de Compostella v Galicii) /sant Iago /San Diego/ = svatý Jakub z Campus stella = pole hvězd (Mléčná dráha). Podle jiné verze: Compos = vykonat slib daný Bohu, com postilla = společně vykládat evangelium).
   Na jeho hrob se časem zapomnělo a byl objeven v roce 813 poustevníkem Pelagiem. Při modlitbách se Pelagiovi zjevil anděl a označil mu přesné místo zářícími hvězdami. Podle jiné legendy našel ostatky biskup Theodor z Iria Flavia v roce 835. Král Alfons II. (+ 835) ustanovil sv. Jakuba patronem Asturského království a nad jeho hrobem postavit kostel. Ten byl posvěcen 25.7.816. V roce 997 ho zničili Maurové. V 11. století na místě kostela vyrostla basilika.
  163. papež Kalist II. (+1124) určil, že když svátek (25.7.) připadne na neděli, bude se v Santiagu slavit Svatý rok. 171. papež Alexandr III. (+1181) udělil městu privilegia a titul Svaté Město (jako Jeruzalém). Compostela se stala významným poutním místem.
  Apoštol sv. Jakub se znázorňuje s holí v ruce a v plášti, který má sepnutý mušlí (symbol poutníků). Jméno bylo časté u anglických panovníků. V církevním kalendáři svátek společný se sv. Kryštofem. Santiago, Diego.

(╬) Jakub Menší, Jakub Mladší, Jakub Spravedlivý sv. 3. 5. apoštol, sv. Jakub Mladší–Menší (postavou), Jakub Alfeův. *7 př.Kr., +62. Syn Kleofáše Alfea a Marie (pravděpodobně sestra nebo sestřenice Panny Marie), bratr sv. Marie Salome, sv. Judy Tadeáše a sv. Simeona, druhého jeruzalémského biskupa a Josefa, Ježíšův bratranec ("bratr" Páně), strýc sv. Jakuba Staršího.
 V prvotní církvi měl přízvisko Spravedlivý (u Židů to byl člověk, který dělá něco navíc, obětuje se za druhé=svatý). O jeho zbožnosti se tradovalo, že trávil tolik času na modlitbách, až měl kolena oteklá jako velbloud. Je autorem "Listu sv. Jakuba", který byl zařazen do Nového Zákona. V tomto dopise je velice důležitá věta: "víra bez skutků je mrtvá" (Jak 2,26).
 1. jeruzalémský biskup. Úřad vykonával 30 let. Za velekněze Annáše II. zemřel mučednickou smrtí, když byl shozen z vrcholu jeruzalémského chrámu. Modlil se za ty, kteří ho shodili. Někdo z davu vykřikl: „Přestaňte, on se za nás modlí k Bohu.“ Uslyšel to jeden valchář a ubil ho svým kyjem (valchář vyráběl vlněné látky-sukna a kyjem máčel sukno ve vodě). Sv. Jakub zemřel ve věku 69 let. O jeho životě se zmiňuje i historik Josef Flavius v Židovských starožitnostech a sv. Pavel o něm píše v listu Galaťanům (Ga 2, 11-13). Byl pohřben na místě umučení. Ještě v době císaře Hadriána se dochoval Jakubův náhrobní kámen. Na tom místě byl později postaven kostel a ostatky sv. Jakuba v něm byly uloženy.
 V církevním kalendáři svátek přeložen v r. 1969 z 1.5. na 11.5., roku 1972 byl přesunut na 3.5. Východní církev slaví liturgii nazvanou jménem sv. Jakuba. Tato liturgie se slouží pouze 1 x za rok 22.10. a svojí jednoduchostí připomíná setkání věřících s biskupem v prvních dobách křesťanství.
 Společný svátek se sv. Filipem proto, že 1.5.570 byly jejich ostatky společně pohřbeny v nově posvěceném chrámu sv. Dvanácti apoštolů v Římě (Ss. Duodecim Apostolorum, Ss. Dodici Apostoli). Podle lidové tradice se noc z 30. dubna na 1. května nazývala filipojakubská (noc čarodějnic–valpružina noc).

(╬) Jakub Adrián sv. 9. 7. řeholník a mučedník, sv. Jakub Adrián Fortescue a sv. Adrián de Hilvarenbeeck, +9.7.1572 Briel v Holandsku. Působil v klášteře premonstrátů OPraem. Po dobytí města Gorkumu hájili svou víru před Geusy, holandskými kalvíny. Ani přes výhrůžky smrti neodpadli.

(╬) Jakub Bedřich sv. 2. 7. kněz, sv. Jakub Bedřich Busserau, *2.2.1863 Oberhambach v Německu, +2.7.1919 Herxheim, Německo, založil společenství sester a bratří sv. Pavla, kteří se starali o ústav pro tělesně a duševně postižené, měl přezdívku apoštol charity.

(╬) Jakub Berthieu bl. 8. 6. misionář a mučedník, bl. Jakub Berthieu, *26.11.1838 Polimhacu ve Francii, +8.6.1896 Madagaskar. Jezuitský kněz TJ, při povstání domorodců proti křesťanům byl zavražděn. Blahořečen 263. papežem sv. Pavlem VI. 17.10.1965.

(╬) Jakub Griesinger bl. 11.10. řeholník, bl. Jakub Griesinger z Ulmu, *1407 Ulm v Německu, +11.11.1491 Bologna v Itálii. Vyučil se jako malíř skla. Po pouti do Říma se živil několik let jako žoldnéř v Itálii, později přehodnotil svůj život a v r. 1441 vstoupil v Bologni do řádu dominikánů OP., kde byl nazýván Alemanus (Aleman z Německa). V řádu začal pracovat podle svého původního řemesla a vytvořil mimořádná díla velké hodnoty. 253. papež Lev XII. ho blahořečil v r. 1825.

(╬) Jakub Kern ct. 20.10. řeholník, ct. Jakub Kern, křestním jménem František Alexandr, *11.4.1897 Vídeň, +20.10.1924 Vídeň. V r. 1916 v 19 letech byl raněn na italské frontě. Po skončení 1. světové války vstoupil do řádu premonstrátů OPraem., kde v r. 1922 přijal kněžské svěcení. Zemřel na následky zranění z války.

(╬) Jakub Laval sv. 9. 9. řeholník, bl. Jakub Laval, *18.9.1803 Croth ve Francii, +9.9.1864 Port Louis na Mauriciu. Studoval medicínu a stal se vyhledávaným lékařem, vystudoval teologii a vstoupil do řádu Ducha Svatého pod ochranou Neposkvrněného Srdce Panny Marie CSSp. Odjel na Mauritius, kde působil jako misionář, vychoval si spolupracovníky z domorodců, rozdělil ostrov na okresy, kde vyučovali katecheti a katechetky.
  Ti se starali o nemocné, vysvětlovali zásady hygieny a sloužili bohoslužbu slova. Svými metodami změnil celý ostrov. Po jeho smrti vyhlásil předseda vlády Ramgoolam státní smutek, zařídil státní pohřeb a den jeho smrti prohlásil státním svátkem. 265. papež sv. Jan Pavel II. ho blahořečil 29. 4.1979.

(╬) Jakub Marek sv. 28.11. řeholník, sv. Jakub z Marek, *1396, +1476. Italský františkán. Pod vedením sv. Bernardina se stal skvělým kazatelem. Působil v Čechách, v Bosně, v Polsku a v Maďarsku. Proti lichvářům vynalezl zastavárny. Šestkrát byl těžce nemocen. Dožil se 80 let. V českém církevním kalendáři svátek do r. 1969.

(╬) Jakub de Marchia sv. 28.11. řeholník, sv. Jakub de Marchia, * 1400 Monteprandon v Itálii, +28.11.1476 Neapol. Žák sv. Bernardina Sienského (20.5.). Roku 1416 vstoupil do řádu františkánů OFM a stal se kazatelem. Roku 1437 byl jmenován inkvizitorem (soudcem) pro Čechy a Uhry.
 Pohřben do oltáře v kostele Panny Marie Nové v kapli S. Giacomo della Marca, kde se našlo jeho nerozložené tělo. 246. papež Benedikt XIII. ho svatořečil 10.12.1726

(╬) Jakub Intercisus Megalomartyr sv. 27.11. sv. Jakub Intercisus Megalomartyr (Rozřezaný Velkomučedník), + 27.11. 420 Persie, mladý šlechtic byl dvorním úředníkem krále Jezdegerda I. a při pronásledování křesťanů odpadl od víry, pod vlivem své matky se vrátil do církve, veřejně se přiznal ke Kristu a za krále Bahrama V. byl umučen, postupně mu byly odřezávány ruce a nohy, nakonec mu uťali hlavu, která je uložena ve Vatikánu

(╬) Jakub Rem ct. 12.10. řeholník, ct. Jakub Rem, *1546 Bregenz v Rakousku, +12.10.1618 Ingolstadt, Německo, v r. 1566 vstoupil do řádu jezuitů SJ (TJ) v Římě, za několik let se vrátil a působil 50 let v Mnichově, Dillingenu a v Ingolstadtu, zaměřil se na výchovu a vzdělání mládeže, v r. 1574 založil v Dillingenu první mariánskou kongregaci v Německu, z které vzniklo v r. 1595 v Ingolstadtu Colloquium Marianum (mariánská společnost), měl dar prorokování a vidění, svým žákům byl velkým vzorem, jeho ostatky byly přeneseny 26. 6.1935 do ingolstadtského kostela

(╬) Jakub Salés bl. 7. 2. kněz a mučedník, bl. Jakub Salés TJ, *21.3.1556 Lesoux ve Francii, +7.2.1593 Aubenas ve Francii. Kněz řádu TJ, stal se profesorem teologie. Společně s bl. Vilémem Saltemouchem byli přepadeni kalvínskými hugenoty, uvězněni a popraveni. Beatifikováni 260. papežem Piem XI. 6.6.1926.

(╬) Jakub Salomon sv. 31. 5. řeholník, sv. Jakub Salomon OP., *1231 Benátky, +31.5.1314 Forli, Itálie. Svatořečen v roce 1525.

(╬) Jakub de Voragine bl. 13. 7. arcibiskup, vlastním jménem Jacobus de Fazio OP., *1228 Voragine (Viraggio, dnes Varazza) v Itálii, +14.7.1298 Janov. Později známý jako Jakub de Voragine.  Ve svých 16 letech, roku 1244, vstoupil do řádu dominikánů (OP.), kde začal studovat filosofii. Studia teologie absolvoval v Paříži, Bologni a Kolíně nad Rýnem. Roku 1252 byl jmenován profesorem teologie. Byl velkým znalcem Bible, vyhlášeným kazatelem a překladatelem Bible z latiny do italštiny.
  V letech 1260-1267 sepsal středověký kodex „Legenda Aurea“ (Zlaté čtení, původně Legenda sanctorum = Čtení o svatých). Svátky Ježíše Krista, Panny Marie a světců jsou sestaveny podle církevního roku (od prosince do listopadu). Názvem knihy ukázal na to, že zlato je drahý kov nad jiné kovy, tak i životopisy svatých mají být, po Bibli, nad jiné knihy. V knize Legenda Aurea je nejznámější životopis patrona rytířů a později skautů sv. Jiří. Další, velice známý je životopis o Sedmispáčích z Efesu. Tento kodex byl přeložen do všech tehdejších jazyků, aby byl srozumitelný širším vrstvám obyvatel, podle něho byly malovány obrazy světců a vytvářeny jejich sochy.
  Už za svého života byl oblíbený pro svoji milou povahu. Pomáhal chudým a staral se o nemocné. V roce 1286 se stal provinciálem dominikánů v Lombardii a roku 1292 byl zvolen arcibiskupem janovským. V úřadu arcibiskupa dal stavět nové kostely a staré nechal opravovat. Arcibiskup Jakub byl ctěn jako svatý hned po své smrti. Pohřben v kostele sv. Dominika pod hlavním oltářem. V roce 1299 mu byla postavena jeho první socha se svatozáří. V roce 1816 ho blahořečil 252. papež Pius VII.

(♣)(╬) Jan Křtitel sv. 24. 6. předchůdce Páně, hebr. Jo ch´ánná n = Bůh je milostivý. V církevním kalendáři je tento den svátek Narození sv. Jana Křtitele, které bylo 6 měsíců před narozením Pána Ježíše a je zapsáno v Lukášově evangeliu v 1. kapitole, 57 – 68 verš. Otec byl židovský kněz sv. Zachariáš a matka sv. Alžběta (5.11.), pravděpodobně teta Panny Marie (Janova sestřenice).
      Zachariášovi se zjevil archanděl Gabriel a řekl mu, že bude mít syna. On tomu nevěřil a oněměl. Promluvil až při Janově narození. Jan po smrti rodičů odešel ve svých 30-ti letech na poušť u Jordánu. Mezi roky 28–29 hlásal příchod Vykupitele a uděloval křest pokání. Tento křest udělil i Ježíšovi, který přišel k Jordánu. V r. 29 dal Jana popravit král Herodes Antipas (viz 29.8.).
      Sv. Jan Křtitel je jediný světec, mimo Pannu Marii, u kterého je připomínáno jeho narození i úmrtí. Je patronem Rakouska, Francie, Holandska, Malty, Německa, Maďarska, Španělska. Je také patronem Bratislavy a Trnavy na Slovensku, Varšavy a Vratislavi (Wroclawi) v Polsku.
      Jedná se o zdvojené jméno Gianbattista. Lat.: Ioannes Baptista, fr.: Jean Battista, něm.: Johannes, Hanuš, Hans, Hanes, Hanek, Janek, maď.:Jánozs (Jánoš), pol.: Janusz (Januš),angl.: John, sloven.: Ján, slovansky a rusky: Ivan

(╬) Umučení sv. Jana Křtitele 29. 8. mučedník, jeho smrt zapsal ve svém evangeliu sv. Matouš (Mt 14, 1-12) a sv. Marek (Mk 6, 17-29). Král Herodes Antipas dal Jana zatknout, protože ten mu vytýkal, že žije s manželkou svého bratra Herodiadou. Dal ho uvěznit v pevnosti Macheront. Na oslavě Herodových narozenin tančila dcera Herodiady Salome pro hosty, Herodovi se zalíbila a slíbil ji dát to, o co požádá. Ona se poradila s matkou a vyžádala si hlavu Jana Křtitele. Král ho dal ve vězení popravit, pravděpodobně v roce +29. Pohřben v Samaří.
      Nad jeho hrobem byl postaven ve 4. století křesťanský kostel, který byl v 11. století přestavěn na mešitu. V islámu je uctíván jako jeden z Božích proroků. V církevním kalendáři do r. 1969 název svátku Stětí sv. Jana

(╬) Jan sv. 26. 6. mučedník, sv. Jan a Pavel, +362. Pocházeli ze šlechtické rodiny. Sloužil jako správce majetku, se svým bratrem Pavlem, který byl osobním sekretářem princezny sv. Konstancie, dcery císaře sv. Konstantina I. Velikého. Oba jí sloužili jako komorníci. Po její smrti zdědili její bohatství a podporovali z něho chudé.
      Za vlády císaře Juliána Odpadlíka (Apostata, 361–363, +26.6.), ten vyhlásil pohanské kulty státním náboženstvím. Protože Jan odmítl sloužit pohanskému náboženství, byl sťat mečem společně s bratrem Pavlem ve sklepě jejich domu. V polovině 19. století byla zpochybňována jejich historická existence, jejich život a umučení za pouhou legendu, ale na konci 19. století byl (podle jejich životopisu) proveden v římském kostele sv. Jana a Pavla archeologický průzkum. Byly objeveny základy jejich domu, místo původního pohřbu a zápis o jejich životě a mučednické smrti, který se shodoval s tradovaným životopisem.
      Patroni dobrého počasí. Znázorňují se, jak drží mraky s blesky a kapkami deště, v západních zemích se často dává jako zdvojené jméno Jean – Paul, John Paul

(╬) Jan I. sv. 18. 5. papež a mučedník, * v Toskánsku, + 18. 5. 526 Ravenna, zvolen v r. 523 jako 53. papež, italský ariánský král Teodorich (Teodorik), donutil papeže odcestovat do Cařihradu k císaři, aby ho požádal o uznání ariánského vyznání. Papež byl císařem přijat se všemi poctami. Na Velikonoce v r. 19. 4. 526 korunoval císaře, přednesl mu královy požadavky, ten je odmítl splnit. Po návratu byl sv. Jan I. obviněn ze zrady a uvězněn králem Teodorichem v Ravenně a ve vězení umučen. Krátce na to král 30. 8. 526 náhle zemřel.
      Římané to považovali za boží trest. Papežovy ostatky přenesli a pohřbili u sv. Petra v Římě. Na hrob mu dali nápis: „Velekněz Pána, padl jako oběť za Krista, to je způsob, jakým si papežové dobývají Boží zaslíbení“. V církevním kalendáři svátek v r. 1969 přeložen z 27. 5.

(╬) Jan Almužník sv. 23. 1. biskup, sv. Jan z Alexandrie, * 550 Amathus na Kypru, + 11.11. 616/619 Amathon na Kypru, pocházel z urozené, zámožné rodiny, měl manželku a děti, přestěhovali se do Alexandrie, kde děti spolu s matkou podlehli epidemii, po jejich předčasné smrti rozdal chudým všechen svůj majetek. Lidé ho provolali svým patriarchou a ihned byl intronizován na biskupský stolec v Alexandrii.
      Zakládal nemocnice a útulky, chudí mu přezdívali Almužník, protože rozdával almužny a staral se o chudé. Jeho jméno je spojováno se vznikem řádu Maltézských rytířů, který měl zasvětit svému patronu sv. Janu Křtiteli.
      Po své smrti se sv. Jan Almužník stal také patronem řádu. V roce 615 odjel na návštěvu do své vlasti, kde zemřel. Jeho ostatky byly přeneseny do Cařihradu, později do Maďarska a po roce 1526 se dostaly do Bratislavy, kde byly uloženy do samostatné kaple sv. Jana Almužníka v Dómě sv. Martina. Je velice ctěn ve východních církvích, v církevním kalendáři svátek do r. 1969

(╬) Jan Andries Houben sv. řeholník, sv. Jan Andries Houben. Řeholním jménem Karel od sv. Ondřeje. Žil v 19. století. Pocházel z Holandska a svůj život prožil v Irsku. Zde byl řeholníkem řádu passionistů CP. Svatořečen v Římě 266. papežem Benediktem XVI. 3. 6.2007.

(╬) Jan z Avily sv. 10. 5. kněz, sv. Jan z Avily, * 1500 Almodóvar del Campo v Kastilii, Španělsko, + 10. 5.1569 Montille ve Španělsku, jeho otec byl židovský konvertita. To byl důvod, aby při právnických studiích opustil universitu, později studoval teologii, od r. 1530 procházel na příkaz biskupa Andalusii jako kazatel, svým kázáním přivedl k víře mnoho lidí, nazýván apoštolem Andalusie, byl duchovním vůdcem sv. Jana z Boha a sv. Františka Borgiáše.
      Sv. Ignác z Loyoly ho chtěl přijmout do řádu jezuitů, ale byl odmítnut provinciálem v Andalusii pro svůj židovský původ, 20 let trpěl těžkou nemocí, napsal 18 spisů o Nejsvětější Svátosti a o Panně Marii, zachovaly se jeho dopisy některým osobnostem, pohřben v jezuitském kostele, 263. papež bl. Pavel VI. ho svatořečil 31. 5.1970. Na svátek Panny Marie Růžencové 7.10.2012 ho 266. papež Benedikt XVI. vyhlásil za učitele církve, spolu se sv. Hildegardou (1098 - 17. 9.1179, svátek 30. 5./17. 9.).

(╬) Jan Berchmans 13. 8. řeholník, * 13. 3.1599 Diest v Belgii, + 13. 8.1621 Řím. V 17 letech vstoupil do jezuitského řádu TJ, studoval teologii. Často se modlil růženec. Šířil úctu k Panně Marii a sv. Josefovi, kterému připisoval svůj prospěch v učení a který byl jeho vzorem.Těžce onemocněl a zemřel v 22 letech, svatořečil ho 257. papež Lev XIII. 22. 1.1888

(╬) Jan Křtitel Berthier ct. 16.10. řeholník, ct. Jan Křtitel Berthier, * 24. 2.1840 Châtonnay, + 16.10.1908 Grave v Holandsku, syn z rolnické rodiny, z dětství znal vyprávění o zjevení Panny Marie v La Saletě (lasaleta) 19. 9.1846, vysvěcen na kněze v r. 1862, napsal teologické spisy pro všechny stavy, v r. 1895 založil v holandském Grave řád Misionářů Svaté Rodiny MSF, pro pozdní povolání ke kněžství, v r. 1953 byly jeho ostatky přeneseny ze hřbitova do klášterní kaple, na náhrobku má nápis: dobrý Ježíšův bojovník, hlasatel Pravdy, perla kněžství

(╬) Jan z Beverly sv. 7. 5. biskup, sv. Jan z Beverly, * 650 Harpham v Anglii, + 7. 5. 721 Beverly v Anglii, původně benediktin, který se stal biskupem v Hexhamu, v r. 705 v Yorku, v r. 717 odstoupil z úřadu a vstoupil do kláštera, který založil a kde byl také pohřben, 25.10.1037 byly jeho ostatky přeneseny na oltář v klášterním kostele

(╬) Jan z Boha sv. 8. 3. řeholník, vlastním jménem Jan Ciudad. * 8. 3.1495 Montemar-o-Novo v Portugalsku, + 8. 3.1550 Granada ve Španělsku. Portugalský zakladatel nemocnic a řádu Milosrdných bratří. V 8 letech utekl z domova. Pásl ovce, byl prodavač a voják. Po kázáních sv. Jana z Avily v Granadě, který kázal o lásce k bližnímu, pokoře a skromnosti, začal žít podle evangelia.
      V r. 1537 si najal dům a založil první moderní špitál pro nemocné, oddělil pacienty s nakažlivými nemocemi od ostatních a zavedl psychoterapii. Z tohoto spolku laických ošetřovatelů vznikl v Granadě v r. 1572 laický řád Milosrdných bratří s řeholí sv. Augustina (OH = ordo Hospitalarius = hospitální řád, it. FBF = fate bene fratelli = dělají dobro bratři). V pokoře zacházel tak daleko, že ho mnozí lidé pokládali za blázna.
      Když jeho špitál navštívil biskup tuyský a obdivoval péči o nemocné, zeptal se ho jak se jmenuje, „Juan“. Biskup mu řekl: „budeš se jmenovat Juan de Dios“ (Jan z Boha, Jan Boží). Zemřel v den svých 55. narozenin v roce 1550. Řád potvrdil 228. papež Sixtus V. v roce 1586. Jan byl kanonizován 257. papežem Lvem XIII. v r 1886. Za patrona nemocnic ho prohlásil 260. papež Pius XI. v r. 1930.
      Sv. Jan z Boha je pokládán za zakladatele metodického ošetřování nemocných a péče o duševně choré. Zobrazuje se s košíkem, do kterého sbíral almužnu pro nemocné, s křížem nebo Ježíškem v náručí, případně drží granátové jablko (symbol Granady), na hlavě mívá trnovou korunu.

(╬) Jan Bon sv. 23.10. poustevník, sv. Jan Bon z Mantovy, * 1168 Mantova, + 23.10.1249 Itálie, ve 40 letech se usadil jako poustevník, s ostatními druhy založil v Lombardii nové kláštery, 213. papež Sixtus IV. ho svatořečil v r. 1483

(╬) Jan Bosco sv. 31. 1. kněz, don Jan Bosko, * 16. 8.1815 v Becchi u Turína, pokřtěn Jan Melichar (Giovanni Melchior). + 31. 1.1888 v Turíně. V jeho dvou letech mu zemřel otec, matka ct. Markéta (15.11.2006 prohlášena za ctihodnou 266. papežem Benediktem XVI.), v 9 letech měl sny (viděl několik chlapců, kteří kleli, začal je bít a uslyšel hlas: „ne bitím, ale získáš je mírností.“, uviděl Ježíše jako pastýře ovcí), kde mu byla ukázána jeho budoucí činnost – záchrana zanedbané mládeže.
      Jeho matka mu před odjezdem do semináře řekla: „raději buď dobrým rolníkem než špatným knězem, když ses narodil, zasvětila jsem tě Panně Marii, odevzdej se jí a když se staneš knězem, doporučuj a rozšiřuj vždycky její úctu“. S velkými finančními problémy vystudoval teologii. Musel si přivydělávat jako kuchař, pekař, krejčí a zámečník. V r. 1841 vysvěcen na kněze (v Itálii titul don).
      Se souhlasem biskupa si vzal na starost výchovu zanedbané mládeže (chlapců) v Turíně. Postaral se, aby neměli hlad a každého nechal vyučit řemeslu. Stal se zakladatelem učňovských škol, kde se mu hodily zkušenosti z jeho studií. O všechny chlapce se od r. 1846 až do konce svého života starala jeho matka Markéta Bosková (+ 1856), v r. 1846 založil první oratoř Společnost sv. Františka Saleského, kterou v r. 1859 přeměnil na řád Salesiánů, v r. 1872 založil Kongregaci Dcer Panny Marie Pomocnice a v r. 1876 Sdružení salesiánských spolupracovníků.
      Je označován za apoštola mládeže, průkopníka misijního hnutí a vynikajícího vychovatele. Patron vychovatelů, mládeže, katolických nakladatelství, 1. 4.1934 byl svatořečen 260. papežem Piem XI., 31. 1.1988 ho prohlásil 265. papež sv. Jan Pavel II. učitelem mládeže, Bosko

(╬) Jan Brébeuf sv. 19.10. mučedník, sv. Jan de Brébeuf * 1593 Condré-sur-Vire ve Francii, v r. 1617 vstoupil do řádu jezuitů a v r. 1622 byl vysvěcen na kněze, byl profesorem na koleji v Rouenu, v r. 1625 odplul do Kanady mezi Hurony, působil mezi Indiány se svými druhy, při obléhání Quebeku byli zajati Angličany, kteří je vyhostili do Francie, do r. 1633 byl profesorem v Eu, po uzavření míru s Anglií odplul na příkaz kardinála Richelieua zpátky do Kanady, pro Hurony přeložil katechismus, napsal gramatiku a slovník jejich řeči.
      Pro špatný zdravotní stav odešel do Quebeku, při nové misii mezi Hurony byl se spolubratrem sv. Gabrielem Lalemaotem a dalšími druhy přepaden Irokézy a byli od nich umučeni, + 16. 3.1649 sv. Ignác, Kanada, 260. papež Pius XI. je v r. 1925 blahořečil a 29. 6.1930 svatořečil, v církevním kalendáři společný svátek se sv. Izákem Joquesem

(╬) Jan de Britto sv. 4. 2. kněz a mučedník, sv. Jan Hektor de Britto, * 1. 3.1647 Lisabon, + 4. 2.1693 Indie, kněz řádu jezuitů TJ, mučedník, během své misionářské činnosti byl několikrát vězněn a mučen, přesto zaznamenal i úspěchy, v r. 1692 pokřtil 400 Hinduistů, za rok byl utýrán k smrti, 260. papež Pius XI. ho prohlásil za svatého 22. 6.1947 (╬) Jan Burian sv. svátek se slavil v postní době, zrušen v r. 1969, o jeho životě se nedochovalo mnoho zpráv

(╬) Jan de Cellis sv. 10. 3. poustevník, sv. Jan de Cellis, * 1310 Florencie, + 1396 Florencie, člen řádu valumbroziánů v klášteře Nejsvětější Trojice ve Florencii, v r. 1349 byl zvolen opatem, byl obviněn za přestupek, který spáchal vlivný člověk a neprávem odsouzen na rok vězení, po propuštění žil jako poustevník u kláštera, dopisoval si se sv. Kateřinou Sienskou

(╬) Jan Colombini sv. 31. 7. řeholník, sv. Jan Colombini, * 1300 Siena v Itálii, + 31. 7.1367 Aquapendente v Itálii, v r. 1360 založil Ježíšův řád OI (Ordo Iesu), který zanikl v r. 1668, jeho sestřenice založila ženskou větev tohoto řádu, svatořečen 227. papežem Řehořem XIII.

(╬) Jan Diego sv. 12.12.? vyznavač, sv. Juan Diego Cuauhtlatoatzin (Jan Jakub Cuantilan) * 1474 Guadalupe v Mexiku. Indián. 10.12.1531 měl zjevení Panny Marie na hoře Cerro El Tepeyac, kde mu Panna Maria řekla, že je milující Matka všech lidí, všech kmenů a národů. Indián Juan Diego zašel za biskupem, který zjevení odmítal a požadoval znamení. 12.12. měl další zjevení a z hory, kde v létě rostly jen kaktusy, přinesl v mrazu ve svém plášti růže biskupu Juanu de Zuimarrágovi. Když květiny vyndal, na plášti se objevil obraz Panny Marie. + 1548, 265. papežem Janem Pavlem II. svatořečen 31. 7.2002. V některých kalendářích bývá zaměňován se sv. Janem Didakem (+ 1463, svátek 9.12.)

(╬) Jan Damašský sv. 4.12. kněz a církevní učitel, sv. Jan z Damašku, * 650 Damašek, jeho otec byl ministrem financí, vychován vzdělaným mnichem Kosmou, stal se vezírem damašského kalifa, v Arábii byl nazýván Mansúr ben Sarjúm, na kněze byl vysvěcen v r. 700 jeruzalémským patriarchou Janem V., který si ho vybral za svého rádce, vystupoval psanými texty proti obrazoborectví, byl obviněn ze zrady náboženství a kalif mu dal useknout ruku, aby nemohl psát. V noci se mu zjevila Panna Maria, ruku mu uzdravila a řekla mu: „piš, jak jsi psal“, stal se knězem a mnichem v klášteře sv. opata Sáby (Mar Saba) v Jeruzalémě, je považován za předchůdce scholastiků, autor církevních hymnů a spisů o teologii, které používá východní církev, + 27. 3.750/754 Sv. Sabas v Jeruzalémě, v církevním kalendáři svátek v r. 1969 přeložen z 27. 3.

(╬) Jan Didak sv. 9.12./13.11. kněz a řeholník, sv. Jan Didak, pocházel ze Španělska, + 13.11.1463 v Alkale ve Španělsku, vystudoval teologii, vstoupil do řádu františkánů, od r. 1441 působil jako misionář a opat v klášteře na Kanárských ostrovech, v r. 1450 byl povolán do Říma, kde se stal ošetřovatelem nemocných v klášterní nemocnici Ara coeli (oltář nebes), vrátil se do Španělska, kde zemřel, svatořečil ho 228. papež Sixtus V. v r. 1588, v církevním kalendáři svátek v r.1969 přeložen na 13.11., v r. 1990 přeložen na 20.11., znovu přeložen v r. 2007. V některých kalendářích bývá omylem uveden jako Juan Diego (= Jan Jakub) a zaměňován se sv. Janem Jakubem (Juanem Diegem) Cuauhtlatoatzinem z Guadalupe (+ 1548, svátek 12.12.)

(╬) Jan Discalceat sv. 15.12. řeholník, sv. Jan Discalceat, * 1280 Bretaň ve Francii, + 15.12.1349 Quimper ve Francii, jako františkán OFM chodil stále bosý a byl nazýván discalceatus (bosý, neobutý)

(╬) Jan Dominici sv. 10. 6. arcibiskup, sv. Jan Dominici, * 1357 Florencie v Itálii, + 10. 6.1419 Buda (Budapešť) v Maďarsku, stal se arcibiskupem v Raguse (Dubrovník v Chorvatsku), později jmenován kardinálem

(╬) Jan Duns Scotus ct. 8.11. řeholník, ct. Jan Duns Scotus (Skotský), * 1265 Duns ve Skotsku, * 8.11.1308 Kolín n. R., studoval ve františkánském klášteře, kde vstoupil do řádu, teologii studoval v Oxfordu, v Paříži a v Kolíně v klášteře františkánů OFM, kde působil až do své smrti a byl zde pohřben, byl nazýván doktor marianus (mariánský učitel), protože vysvětloval Neposkvrněné Početí Panny Marie, nebo doktor subtilis (přesný, důsledný učitel), je pokládán za významného teologa

(╬) Jan XXIII. sv. 3. 6. papež. Vlastním jménem Angelo Giuseppe (Anděl Josef) Roncalli, *25.11.1881 Sotto il Monte u Bergama v selské rodině, +3.6.1963 ve Vatikánu.
     V roce 1904 vysvěcen na kněze. V 1. světové válce sloužil jako polní kněz, od r. 1922 působil jako nuncius v Řecku, Turecku, Bulharsku a ve Francii. V r. 1929 jako bulharský nuncius navštívil Prahu a zúčastnil se slavnostního otevření dostavěné katedrály sv. Víta. Ve Vladislavském sále si prohlédl svatováclavskou výstavu (organizátor biskup A. Podlaha). Na památku této události dostal knihu Životopis sv. Václava.
      V r. 1953 se stal benátským patriarchou. 28.10.1958 byl zvolen 262. papežem a dal si jméno vzdoropapeže sesazeného kostnickým koncilem v r. 1415, aby napravil to, co tehdejší Jan XXIII. neudělal dobře. 4.11.1958 byl intronizován (uveden) na stolec sv. Petra. 11.10.1962 zahájil 2. vatikánský koncil na obnovu duchovního života ve světě a obnovy církve. Usiloval o zachování světového míru mezi národy.
     Po otevření hrobky bylo jeho nerozložené tělo přeneseno do basiliky sv. Petra. 265. papež sv. Jan Pavel II. ho beatifikoval 3.9.2000, a po své smrti 2.4.2005 byl pohřben do jeho hrobky. Bl. Jan XXIII byl svatořečen 267. papežem Františkem 27.4.2014. Spolu s ním byl svatořečen i 265. papež sv. Jan Pavel II.
     Ve slovenském kalendáři svátek 11.10. (den zahájení II. vatikánského koncilu). Jeho jméno je uvedeno i ve světovém  luteránském kalendáři: Jan XXIII. Biskup Říma 1963 (vzpomínka).

(╬) Jan Eudes sv. 19. 8. kněz, * 14.11.1601 Ri u Argentana v Normandii ve Francii, + 19. 8.1680 Caen ve Francii. Po studiích v Paříži v r. 1623 se stal řeholníkem řádu oratoriánů, vysvěcen na kněze v r. 1625, byl skvělým kazatelem na lidových misiích, při morové epidemii pomáhal nemocným a umírajícím. Stal se šiřitelem úcty k Nejčistčímu Srdci Panny Marie a v r. 1642 založil seminář kongregaci Srdce Ježíšova a Mariina, zaměřenou na výchovu teologů. Protože se to neshodovalo s řeholí oratoriánů byl v r. 1643 vyloučen z oratoře, později založil kongregaci Dobrého pastýře CJM na záchranu nevěstek, a Milosrdné sestry Naší Paní (Notre Dame) od Útočiště.
      V r. 1688 byla úcta k Neposkvrněnému Srdci Panny Marie schválena 241. papežem bl. Inocencem XI. a 252. papežem Piem VII. zaveden svátek pro celou církev. Blahořečil ho 258. papež sv. Pius X. v r. 1909, kanonizoval ho 260. papež Pius XI. 31. 5.1925.

(╬) Jan Evangelista sv. 27.12. apoštol a evangelista, sv. Jan (Zebedeův). * 4 př. Kr. v Bethsaidě u Genezaretského jezera, + 97 ostrov Patmos. Rybář, bratr sv. Jakuba Staršího, syn Zebedea a Salome. Oba bratři Jakub i Jan měli bouřlivý temperament a Ježíš jim dal přezdívku "Boanerghés" (synové hromu, Mk 3,17).
      V r. 69 se stal biskupem v Efesu, kam s ním přišla i Panna Maria, autor čtvrtého evangelia a knihy Zjevení, za císaře Domiciána byl vhozen do kotle s vařícím olejem, protože se mu nic nestalo, poslal ho císař do vyhnanství na ostrově Patmos, kde napsal Apokalypsu (Zjevení), poslední knihu Bible, tam měl dostat pohár s otráveným vínem. Před vypitím se přežehnal a víno vypil, opět se mu nic nestalo, podle legendy vylezl z poháru had.
      Zemřel stářím ve věku asi 98-100 let. Podle některých životopisů zemřel v Efesu, kde byl pohřben. Znázorňuje se s orlem, protože začíná své evangelium s nebe, shora (Zj 4, 7 – 8). Císař a král Karel IV. ho ve svém životopise nazývá Orličník. V českém občanském kalendáři v r. 1950 nahrazen jménem Žaneta (fr.: Jeannette = Žanete, Jana). Patron knihařů, tiskařů, nakladatelů a vydavatelů. V pravoslavném kalendáři svátek 8. 5. (21. 5.) sv. Ivan Bogoslovec, Apoštol a Evangelista.

(╬) sv. Jan Evangelista, Apoštol před Latinskou branou 6. 5., apoštol Jan byl v r. 90 odveden do Říma a před Latinskou branou vhozen do kotle s vařícím olejem. Protože se mu nic nestalo, dostal kalich s otráveným vínem, ale opět se mu nic nestalo. Proto byl vypovězen na ostrov Patmos, kde napsal knihu Apokalypsa–Zjevení.
    V církevním kalendáři do r. 1969 svátek sv. Jan u Latinské brány. Patron tiskařů, knihařů, nakladatelů a vydavatelů.

(╬) Jan z Fakunda sv. 12. 6. řeholník, jako mladý byl vychován v klášteře sv. Fakunda v Sahagoně ve Španělsku, později vstoupil do řádu Augustiniánů a titul klášterního kostela svatého Fakunda si dal do řádového jména, vzdělal se v teologii a rétorice (řečnictví), byl horlivým hlasatelem a zastáncem pokojného jednání mezi lidmi i mezi národy, veřejně odsuzoval války, přepych bohatých a prodej lehkých žen, + 1479 v Salamance.

(╬) Jan z Fiesole bl. 18. 2. řeholník, bl. Fra Angelico – Andělský bratr (Jan z Fiesole, z Fesulis), křestním jménem Guido di Pietro (Kvido od Petra), * 1387/1395 Vicchio u Florencie v Itálii, + 18. 2.1455 Řím, ve 20 letech vstoupil se svým bratrem Benediktem (Benedetto) do řádu dominikánů OP. ve Florencii, významný malíř 15. století, maloval fresky i plátna ve Florencii, v r. 1425 přišel na přání 208. papeže Evžena IV. do Vatikánu, po uprázdnění florentského biskupského stolce mu byla nabídnuta tato hodnost, ale ze skromnosti odmítl a nabídl za sebe náhradu. Pohřben v kostele Panny Marie sopra Minerva v Římě. Od své smrti byl ctěn jako balhoslavený. Oficiálně blahořečen 265. papežem Janem Pavlem II. 3.10.1982, patron umělců. V Itálii je znám jako Il Beato Angelico.

(╬) Jan Fischer sv. 22. 6. biskup a mučedník, a Tomáš More, * 1469 Beverley (Yorkshire), byl vynikajícím studentem na universitě v Cambridge, později se tam stal profesorem a kancléřem, jeho kolegou byl Erasmus Rotterdamský, stal se knězem, navštěvoval nemocné a chudé, byl oblíbený jako laskavý duchovní správce, jeden z nejvýznamnějších humanistů a spisovatelů, v 35 letech se stal v r. 1504 biskupem v Rochesteru.
    V r. 1521 obhajoval katolickou církev proti Lutherovu učení. Spolu s ním hájil katolickou věrouku anglický král Jindřich VIII., (tehdy katolický král, pro tento postoj dostal titul „věrný obránce víry“, dodnes jeden z titulů anglických panovníků).
      V 48 letech se naučil řecky a v 51 letech hebrejsky. Na universitě založil katedru těchto jazyků. Patřil k intelektuální špičce v Anglii. Když král Jindřich VIII. požadoval rozvedení prvního neplodného manželství, postavil se proti králi, který se prohlásil hlavou nové (anglikánské) církve a požadoval v r. 1534 po duchovních a úřednících přísahu věrnosti (supremát = nejvyšší, supremační přísaha). Nepodepsání přísahy bylo považováno za velezradu. Biskup odmítl a byl uvězněn.
      220. papež Klement VII. mu chtěl pomoci a jmenoval ho v r. 1534 kardinálem s titulem basiliky sv. Vitala v Římě (1921 – 1931 kard. Kašpar, 1977 – 1992 kard. Tomášek, oba pražští arcibiskupové), tuto hodnost potvrdil 221. papež Pavel III. Král se rozzuřil a řekl, že se postará o to, aby si neměl kam dát kardinálský klobouk a dal ho popravit mečem.
      +22.6.1535 Londýn, pohřben v kostele v Toweru. Za 14 dní (6.7.) byl popraven jeho přítel sv. Tomáš Morus (More). Po jejich smrti Erasmus Rotterdamský o nich řekl: „Byli to nejmoudřejší a nejsvětější mužové, jaké kdy Anglie měla.“ 19.5.1935 je svatořečil 260. papež Pius XI., v církevním kalendáři společný svátek.

(╬) Jan Garbella sv. 30.11. řeholník, sv. Jan Garbella, + 30.11.1283 Montpellier ve Francii, pocházel z Itálie, kde vstoupil do řádu dominikánů OP., později se stal představeným.

(╬) Jan Garinus sv. poustevník, sv. Jan Garinus, Juan Garinus. Žil asi ve 12. století ve Španělsku a byl benediktinským mnichem v klášteře na hoře Montserrat ve Španělsku. Naveden od ďábla zabil dceru hraběte Vinifrieda Rikildu a pohřbil ji na neznámém místě.
     Za vraždu si dal pokání, plazit se po zemi a nepodívat se k nebi. Žil v jeskyni jako zvíře sedm let. V té době se vydal hrabě Vinifried na lov. Psi vyslídili Garina a hrabě ho dal dopravit do Barcelony k zábavě jeho hostů. Při hostině se připlazil do síně. Přišel k němu malý pětiletý chlapec (hraběcí syn nebo anděl, podání se v legendách liší) a řekl mu: „Vstaň Jene Garine, Bůh ti odpustil.“
     Garinus se přiznal ke svému činu, hraběte dovedl k hrobu Rikildy a vzkřísil ji. Na tom místě byl postaven klášter a Rikilda se stala první abatyší.
     Socha Garina je postavena v "Betlémě" v Novém lese u Žirče. Vytvořil ji Matyáš Bernard Braun v letech 1723-1726.

(╬) Jan Josef Gerard ct. 29. 5. řeholník, ct. Jan Josef Gerard, * 12. 3.1831 Bouxiéres aux Chênes ve Francii, + 29. 5.1914 Řím, od r. 1853 odešel na misie do Afriky ke kmeni Zulů, od r. 1862 působil 50 let jako misionář oblátů OMI u afrického kmene Basutů, pro které napsal v jejich řeči katechismus, biblické dějiny, evanglium sv. Lukáše a čítanku, v r. 1912 přišel do Říma

(╬) Jan Gonzales sv. 11. 6. řeholník, sv. Jan Gonzales, * 1430 Sahagún ve Španělsku, + 11. 6.1479 Salamanka ve Španělsku, stal se augustiniánem OESA, měl mystická vidění, dvakrát byl zvolen převorem svého kláštera, svatořečen 242. papežem Alexandrem VIII. v r. 1690

(╬) Jan z Gorze sv. 7. 3. opat, sv. Jan z Gorze, * 900 Vandiéres ve Francii, + 7. 3. 976 Gorze ve Francii, benediktin OSB

(╬) Jan Gradenig sv. 12.11. mučedník, sv. Jan Gradenig z Ravenny, seznámil se s ravennským kanovníkem sv. Benediktem odešli spolu na žádost císaře Oty III. jako misionáři do Polska, v Kaziměři se k nim připojili polští benediktini Matouš, Izák a laik kuchař Kristin (Pět bratří, sv. Benedikt 12.11./25. 8.), aby je naučili polsky, v poustevně byli přepadeni a zavražděni lupiči, +12.11.1003 v Kaziměři.
    Jejich těla byla později přenesena do Hnězdna, r. 1038 vpadl do Polska český kníže Břetislav, dobyl Hnězdno a po třídenním postu, nařízeném pražským biskupem Šebířem, odvezl jejich ostatky i těla sv. Vojtěcha a Radima z Polska, průvod došel 22./24.8.1039 do Prahy a druhý den 25. 8.1039 byla sloužena slavnostní bohoslužba.
    Poláci si stěžovali u 146. papeže Benedikta IX., a kníže Břetislav musel za pokání (pokutu) postavit chrám na místě mučednické smrti sv. Václava ve Staré Boleslavi, ostatky vracet nemusel, zůstaly v Praze, na Moravě je církevní svátek: sv. Kristýn s bratřími, protože olomoucký biskup ct. Jindřich Zdík (25.6.) získal ostatky sv. Kristina pro katedrálu v Olomouci, v církevním kalendáři svátek do r. 1969.

(╬) Jan Grande bl. 3. 6. řeholník, bl. Jan Grande Peccator, * 1546 Carmona ve Španělsku, + 3. 6.1600 Španělsko. Vstoupil do řádu Milosrdných bratří OH (FBF). Sám si říkal peccator = hříšník. Ostatní bratři mu říkali granda = veliký.

(╬) Jan Gualbert sv. 12. 7. opat, sv. Jan Qualbert, *995 Florencie, +12.7.1073 Passignan u Florencie. Pocházel ze šlechtické rodiny, vypátral a stíhal vraha svého jediného bratra, kterým byl jeden z jejich příbuzných, našel ho na Velký pátek v těsné uličce města, vrah ho prosil o odpuštění, překonal vnitřní souboj a odpustil mu, vešel do kostela a podle legendy uviděl, jak Ježíš na kříži sklonil hlavu.
    V 18 letech v r. 1013 vstoupil do benediktinského kláštera sv. Miniata, ale jeho kázeň se mu zdála mírná, za 4 roky odešel do kláštera v Camaldoli, v r. 1030 šel do samoty Vallombrosa, tam postavil chýši a kapli, po čase se k němu přidali další mladíci, společně založili vallombroský (valombrosánský) řád CVUOSB, po jeho smrti přejmenovaný na řád gualbertinů.
    V řádových pravidlech stanovil velice přesně úkoly řeholníků a laických bratrů, mniši nesměli opustit bránu kláštera, bratři (fráteři) obstarávali pochůzky mimo dům, zemřel na vizitační cestě, pohřben v místním kostele, svatořečil ho 176. papež Celestin III., Qualbert, Kvalbert

(╬) Jan Höver sv. 13. 7. řeholník, sv. Jan Höver (Hevr), křestním jménem Filip, *10.11.1816 Oberste Höhe, v Severním Porýní v Německu, + 13. 7.1864 Cáchy, syn ze selské rodiny, původním povoláním učitel, v r. 1857 založil řád chudých bratří sv. Františka CPF, pro záchranu zpustlých mladistvých, řád byl potvrzen 5. 1.1861, po záchvatu mrtvice v r. 1862 byl upoután na lůžko, nikdy se už neuzdravil a zemřel ve věku 48 let

(♣)(╬) Jan Hus 6. 7. kněz, mistr Jan Hus, z Husi, z Husince. *1370/1375 Husinec u Prachatic, +6.7.1415 Kostnice (Konstanz) v Německu. Historikové neznají datum Janova narození. Sám Jan napsal v roce 1414: "A já ještě nehřeším padesát let po křtu, neb mi ještě nenie padesát let."
   Katolický kněz a kazatel v Betlémské kapli. Studoval na Univerzitě Karlově na artistické fakultě (fakulta svobodných umění, později filosofická fakulta). V roce 1393 se stal bakalářem a roku 1396 získal titul mistr (magistr). Od roku 1398 vyučoval na UK. Chtěl být knězem a sám napsal: "Abych měl dobré bydlo, dobré rúcho a byl lidem vzácen." V roce 1401 byl vysvěcen na kněze a stal se kazatelem v kostele sv. Michaela archanděla v Praze. 15.10.1401 se stal děkanem artistické (filosofické) fakulty. 14.3.1402-1.11.1413 byl kazatelem v Betlémské kapli (kaple Betlémských mláďátek) v Praze.
  Hus napsal svému žáku Martinovi z Volyně (*1390, +12.9.1428/1432 Praha): "Víš, že jsem, bohužel dříve, než jsem se stal knězem, často a rád hrával šachy, mařil čas a leckdy jiné i sebe onou hrou neblaze podnítil k hněvu. Lituji toho, že se ta husa na těch hostinách tolik krmila a chudých robotu žrala. Musím jezdit na oslu a do kopců se nechat nosit na nosítkách, neb jsem tlust." Martin zv. Martínek byl Husovým spolukazatelem v Betlémské kapli.
  Jan Hus měl celkové příjmy z Betlémské kaple a z univerzity ročně 60 kop grošů, z farních obročí 20 kop, dnes 2 800 000,-Kč, měsíčně 233 000,-Kč. Žil skromně, nebyl lakomý a netoužil po majetku.
    Mistr Jan byl velkým ctitelem Panny Marie a je známá věta, kterou rád a často říkal: "Nikdo nemůže dostatečně pozdravit Tu, kterou pozdravil anděl, kterou Syn uctivě poslouchal, jíž se svěřil Duch Svatý a kterou obdivuje celý svět." Byl také ctitelem patrona české země sv. Václava. Každoročně na jeho svátek 28. září měl připravené skvělé kázání, z nichž se některá dochovala. 5.12.1404 kázal před kněžími shromážděnými na zádušní mši k 26. výročí úmrtí císaře římského a krále českého Karla IV.
    Měl velký podíl na sepsání Dekretu kutnohorského, podepsaný králem Václavem IV. 18.1.1409. Dekret kutnohorský změnil poměr hlasů na pražské univerzitě: český národ 3 hlasy a ostatní národy 1 hlas. Cizí profesoři a studenti odešli do německého Lipska a založili novou univerzitu. Jan Hus je autorem reformy českého pravopisu. Odstranil spřežky (cz, sz a další) a zavedl diakritiku (čárky a háčky). 
    Ve svých spisech kritizoval mravní úpadek katolické církve. V té době se na pražskou univerzitu dostaly spisy anglického reformátora Jana Wiklefa, které arcibiskup pražský Zbyněk Zajíc zakázal číst a dal spálit. Nad těmi, kdo by je četli, vyhlásil klatbu (lat. interdict, zákaz účasti na svátostech).
    V letech 1409-1410 byl Jan Hus rektorem Univerzity Karlovy. V roce 1411 arcibiskup Zbyněk Jana Husa exkomunikoval (zákaz na všech úkonech a službách církve) a vyhlásil klatbu na místech, kde se Jan Hus zdržoval. V roce 1414 dosvědčil "neb mi ještě nenie padesáti let." Podle tohoto svědectví se narodil pravděpodobně roku 1365 (jiná data uvádí rozmezí 1364-1375).
    11.10.1414 odjel mistr Jan na pozvání krále Zikmunda (římským králem od 21.7.1414) na církevní koncil (sněm) do německé Kostnice (Konstanz), kde měl odvolat bludné články. Neodvolal a byl odsouzen jako kacíř. Sněm ho předal králi Zikmundovi s žádostí, aby Hus zůstal naživu. Zikmund ho předal městské radě trestu smrti upálením. Mistr Jan se cestou na popraviště modlil a zpíval píseň k Panně Marii Christi virgo dilectissima (Kristem Panno milovaná). Maršálek krále Zikmunda mu nabídl záchranu života, když odvolá. Jan Hus to odmítl. Zbytky hranice a ostatky těla Jana Husa byly vhozeny do Rýna, proto, aby jeho stoupenci nemohli navštěvovat jeho hrob.
    V depozitáři muzea v Colmaru (Francie) byla 6.7.2012 nalezena část jeho kleriky (kněžského oblečení), 15x10 cm, která  byla darována 27.10.1842 královským radou a členem městské rady Hambergerem. Ve schránce je nápis: Morceau de la robe de Jean Huss, brule a Constance le 15 Juillet (Část roucha Jana Husa, upáleného v Kostnici 15. července). Podle  odborníků, kteří látku zkoumali, pochází skutečně z 15. století.
    Jako světec je mistr Jan Hus ctěn v české starokatolické a pravoslavné církvi. 6.7.2015 ho za svatého vyhlásil Byzantský katolicjý patriarchát v Praze, jako reformátor je ctěn v protestantských církvích.
     265. papež sv. Jan Pavel II. 17.12.1999 prohlásil Jana Husa za mučedníka svědomí. Za katolickou církev se papež omluvil českým protestantským církvím a odmítl Husovo upálení. K 600. výročí upálení M. Jana Husa papež František řekl 13.6.2015: "V našem svědomí musí být prosba o odpuštění za dějiny naší rodiny. Za každou událost, kdy jsme zabili ve jménu Boha." Papež pozval do Vatikánu zástupce českých církví: Československé husitské, Českobratrské evangelické, pravoslavné a katolické, na společnou bohoslužbu k uctění Husovy památky 15.6.2015 a odsoudil krutou smrt kněze Jana Husa.
   V kronice Liber Chronicarum je portrét Jeronýma Pražského, který byl v Německu v roce 1493 zaměněn za portrét mistra Jana Husa a podle tohoto portrétu se tak zobrazoval chybně až do 20. století. Mistr Jan byl ve skutečnosti menší zavalité postavy a tváře měl oholené. Jeho skutečná podoba je vyobrazena v knize Jan Hus et Hieronimus von Prag. Historia et monumenta, Norimberk, 1558.
      Jméno Jana Husa je se používá jako zdvojené. Svátek v českém církevním kalendáři do r. 1623, v občanském kalendáři státní svátek 1920–1950, opět od r. 1990. 

(╬) Jan z Jenštejna ct. 17. 7. arcibiskup pražský, ct. Jan z Jenštejna, *1347/9, +17.6.1400 Řím, synovec Jana Očka z Vlašimi. Studoval v Praze, Padově a v Bologni v letech 1370–1372, v r. 1373 studoval v Paříži. 4.7.1375 se jako jáhen stal míšeňským biskupem. V Míšni byl do r.1379, od 1.2.1373 kanovník v Olomouci. Byl vášnivým lovcem a básníkem. Kancléř Václava IV. v letech 1376–1384. Jeho strýc Jan zvaný Očko rezignoval r. 1378 v jeho prospěch a papež ho jmenoval admininistrátorem pražské arcidiecéze od 20.10.1378. Jmenován za arcibiskupa 19.3.1379.
    Roku 1380 těžce onemocněl a to přispělo k vnitřní obnově jeho duchovního života, různými sebezápory se utužoval v pokoře k bližním.
    Byl velkým ctitelem Panny Marie a na její svátky složil mnoho básní. V r. 1386 zavedl ve své arcidiecezi svátek Navštívení Panny Marie, poprvé slaven 28. 4. 1387. Požádal 203. papeže Urbana VI. a ten 3. 4.1389 prohlásil svátek za závazný v celé církvi. Den svátku byl určen na 2.7.1389, kdy byl slaven za účasti papeže v chrámu Panny Marie Větší (Sancta Maria Maggiore – Fatné). Svým denním přijímáním zvyšoval svoji úctu k Nejsvětější Svátosti a v roce 1391 povolil denní přijímání Kristova Těla všem věřícím v Čechách. Napsal básně a modlitby k svátku Božího Těla (Těla a Krve Páně). 
    Po konfliktu s králem Václavem IV. a po následné smrti sv. Jana z Nepomuku, odešel 23.4.1393 do Říma, odkud se vrátil. Na svůj úřad abdikoval 2.4.1396 ve prospěch svého synovce Olbrama ze Škvorce, kterého vysvětil na pražského arcibiskupa a opět odešel do Říma. Tam dosvědčil mučednickou smrt sv. Jana Nepomuckého. Chtěl pokračovat (jako svatý Vojtěch, který mu byl velkým vzorem) na misijní cesty, ale 2.4.1399 ho papež Bonifác IX. jmenoval patriarchou akvilejským.
    Arcibiskup a patriarcha pečoval o nápravu náboženského života, zachovalo se 37 kázání (uloženy ve Vatikánském kodexu). Zemřel v pověsti svatosti, pohřben v římském kostele sv. Praxedy. Je ctěn jako ctihodný.
    Po 2. vatikánském koncilu je zařazen do seznamu svatých a jeho památka je připomínána 17.června. Atribut: biskupské roucho, mitra, berla, patriarší (dvojitý) kříž, obrázek Navštívení Panny Marie.

(╬) Jan Křtitel Jijón sv. 14. 2. řeholník, sv. Jan Křtitel od Početí, křestním jménem Jan Garcia *10.7.1561 Španělsko, +14.2.1613 Córdoba, kněz a zakladatel řádu bosých trinitářů v r. 1594, r. 1599 schválen 232. papežem Klementem VIII., stal se prvním představeným, v r. 1612 založil ženský klášter trinitářek, 25.5.1975 svatořečen 263. papežem sv. Pavlem VI.

(╬) Jan Juvenal sv. 31. 8. biskup, lat.: juvenalis = mladický, mladší, bl. Jan Juvenal Ancina, * 19.10.1545 Fossano v Itálii, + 31. 8.1607 Saluzzo v Itálii, beatifikoval ho 257. papež Lev XIII. v r. 1890. 

(╬) Jan Kapistrán sv. 23.10. kněz a řeholník, *25.6.1386 Capestrano v Itálii, +28.3.1456 v Iloku u Vukovaru (Chorvatsko), sv. Jan Kapistránský, studoval práva v Peruggii. V r. 1412 ve 26 letech byl zvolen starostou města a nejvyšším soudcem v Neapoli a gubernátorem neapolského krále Ladislava v Perugii. V městských válkách mezi králem Ladislavem a vzdoropapežem Janem XXIII. byl zajat a vězněn. Po vykoupení velkou sumou peněz a po propuštění vstoupil v r. 1415 do řádu františkánů OFM.
      Žák a přítel sv. Bernarda Sienského, od něho měl velikou úctu ke Jménu Ježíš (IHS – Iesus hominum Salvator = Ježíš lidí Spasitel). Po vysvěcení na kněze se stal putujícím kazatelem. Na jeho kázání chodilo velké množství lidí, kteří se nevešli do kostela a tak začal kázat na náměstích. V r. 1450 se zasloužil o svatořečení svého přítele sv. Bernardina Sienského (20. 5.). V r. 1451 byl 209. papežem Mikulášem V. poslán do českých zemí jako papežský legát.
      Působil na Moravě (Znojmo, Olomouc, Brno, Jihlava), kde vrátil do církve 11.000 husitů. V Čechách působil v Plzni, Chebu, Kadani a v Mostě, zde byl od dubna do října 1452. V cestě do Prahy mu zabránil husitský arcibiskup Jan Rokycana. Odešel do srbského Bělehradu, který po pádu Cařihradu ohrožovali Turci a stal se s ostatními vojáky jeho obráncem. Povzbuzoval skleslé vojáky svou výmluvností a vyburcoval je k vítěznému boji proti několika násobné přesile vojsk sultána Mohameda II.
      Modlil se k Panně Marii a přidal druhou část modlitby "Zdrávas Maria": Svatá Maria, Matko Boží, pros za nás hříšné, nyní i v hodinu smrti naši. Amen. 210. papež Kalixt III. dostal zprávu o vítězství nad Turky na svátek Proměnění Páně 6.8.1456. Na památku tohoto vítězství potvrdil papež Kalixt III. polední zvonění zvony s modlitbou (od 16. století modlitba Anděl Páně).
      Jan Kapistrán zemřel na mor v klášteře františkánů v Iloku. Po své smrti byl pohřben v Bělehradu. Za pozdějšího plenění města Turci jeho tělo odnesli a zničili. Blahořečen 235. papežem Řehořem XV. v roce 1622, svatořečil ho 242. papež Alexandr VIII. v roce 1690. V církevním kalendáři svátek v r. 1969 přeložen z 28. 3., Capistranus, Capestran, Kapestran.

(╬) Jan Kassián sv. 23. 7. kněz a mnich, sv. Jan Cassianus, * 360 Skythia minor (Rumunsko), + 430/435 Marseille (Francie). Nejvýznamnější průkopník západního mnišství. Mládí prožil v klášteře u Betléma a od roku 385 mezi egyptskými mnichy. Kolem roku 400 přišel do Konstantinopole a stal se žákem sv. Jana Zlatoústého, který mu udělil jáhenské svěcení. V roce 403 byl poslán do Říma, aby sdělil papeži Lvu Velikému okolnosti vyhnání sv. Jana Zlatoústého. V Římě byl vysvěcen na kněze. V roce 415 odjel do Marseille v Provenci a založil zde dva kláštery. Mužský klášter sv. Viktora a ženský klášter Nejsvětějšího Salvátora (Nejsvětějšího Spasitele), které také vedl. Sepsal duchovní ponaučení pro mnichy „Zvyky cenobitů“ a „Rozhovory“.
      Napsal modlitbu „Pod ochranu Tvou“, v přípravě na Efezský koncil, na němž později, roku 431, byla definována víra v Pannu Marii jako Matku Boží. Kassián významně upravil nejvýznamnější teze sv. Augustina o svobodě a milosti. S velkou moudrostí předal západu zkušenost egyptských a palestinských mnichů a to nejlepší z duchovního odkazu Origena a Evagria. Navrhnul moudrý způsob života spojující  společenství a samotu. K askezi přistupoval jako ke službě lásky.
      Jeho mystika je mystikou světla a božského světla prostupujícího celého člověka, včetně jeho podvědomé mysli. V podstatě právě díky sv. Janu Kassiánovi byla zachována kontinuita mezi původní mnišskou tradicí, zejména egyptskou, a západním mnišstvím. Jeho spisy jsou známy nejvíce v řeholi sv. Benedikta a  jeho Rozhovory se po generace každý večer předčítají v západních klášterech. Podle sv. Jana Cassiana Adamův hřích svobodu vůle pouze oslabuje, proto je člověk stále schopen spolupracovat na své spáse. Zemřel v klášteře sv. Viktora v Marseille.

(╬) Jan Kentský sv. 23.12./20.10. kněz, sv. Jan Cantius z Krakova, * 23. 6.1390 Kęty (Kenty) u Krakova, + 20.10.1473 Krakov, Polsko. V Krakově vystudoval doktorát teologie (bohosloví). Stal se knězem a profesorem na krakovské universitě, ale vzdal se katedry. Vykonal dvakrát pouť do Říma a dvakrát do Svaté země. Při jedné cestě ho přepadli lupiči, kterým dal peníze, zašité v oblečení. To přispělo k jejich obrácení a ukončení loupeží.
      Po návratu byl povolán opět na katedru teologie na Krakovské universitě. Chudým rozdával ze svého majetku to, co mohl. Sám žil velice skromně a na stěnu světnice si napsal toto heslo: „nikoho nedráždi – usmiřovat není příjemné, nepomlouvej – odvolávat je těžké“. Svatořečil ho 249. papež Klement XIII. v r. 1767. V celocírkevním kalendáři svátek 20. 10., v českém církevním kalendáři svátek přeložen v r. 1969 z 23.12. Jan z Krakova a z Kentu (z Kętu).

(╬) Jan Klimak sv. 30. 3. opat, lat.: climax = žebřík, řec.: klimakós, klima, vstup pod nebe, podnebí. Sv. Jan Klimakos, * 525 Palestina, +30.3. 605 (mylně uváděno 649) Sinaj. V 16 letech odešel na horu Sinaj, kde žil s několika druhy poustevnickým životem a v r. 600 byl zvolen opatem.
      Papež Řehoř mu daroval peníze na postavení útulku pro poutníky do Svaté země. Byl velmi učený. Napsal pravidla řeholního života s latinským názvem Climax (žebřík). Kniha má 30 kapitol (příček, podle Ježíšových 30 let) a vede duši po třiceti stupních k dokonalosti. Po 40 složil úřad ve prospěch svého bratra Jiřího (Georgius) a připravoval se na smrt. Klimax

(╬) Jan od Kříže sv. 14.12. kněz a učitel církve, sv. Jan z Kříže, * 24. 6.1542 Fontiveros, Španělsko, + 24.11. (24.12.)1591 Ubeda, vlastním jménem Jan de Yepes, jeho otec byl šlechtic, kterého vyloučili příbuzní z rodiny, protože si vzal měšťanku a pracoval jako tkadlec, v jeho dvou letech otec zemřel, pracoval jako ošetřovatel v nemocnici v Medině del Campo, v r. 1563 ve 21 letech vstoupil do řádu karmelitánů OCD, dostal jméno Jan od sv. Matěje, vystudoval teologii v Salamance, v r. 1568 byl vysvěcen na kněze, napsal teologické knihy o mystickém duchovním životě, společně se sv. Terezií Velikou reformoval řád, z kterého vznikla přísnější větev karmelitánů OCarm., na udání svých odpůrců se za to dostal do vězení Duruel v Toledu, kde byl 9 měsíců několikrát za den bičován a týrán, považoval to za svůj kříž a tak si dal ke svému jménu přídavek od Kříže.
      V r. 1578 se mu podařilo z vězení uprchnout, byl opět zajat a po propuštění se stal převorem v klášteře v Segovii, pro své další plány byl opět napadán, představení ho poslali do Ameriky, cestou onemocněl a v klášteře Descalzos ve věku 49 let osamocen zemřel, v r. 1593 byly jeho ostatky převezeny do Segovie, svatořečen 246. papežem Benediktem XIII. 26.12.1726, v církevním kalendáři v r.1969 přeložen z 24.11.

(╬) Jan Josef od Kříže sv. 5. 3. řeholník, * 15. 8.1654, + 5. 3.1734, vlastním jménem Karel Gaetano (Kajetán) Calosirto. V 16 letech v r. 1670 vstoupil do františkánského řádu a přijal řádové jméno. Spal tři hodiny denně. V okolních lesích postavil několik pousteven, kam za ním přicházelo mnoho lidí pro radu a požehnání.
      Na příkaz představených založil klášter v Piemontu. Byl vysvěcen na kněze a zpovídal několik hodin denně. Byl přísný k sobě, ale laskavý k druhým lidem. Pomáhal chudým a nemocným.
      Svatořečil ho 255. papež Řehoř XVI. v r. 1839

(╬) Jan Leonardi sv. 9.10. kněz a řeholník, * 1541/3 v Decimu u Luccy v Itálii, původním povoláním lékárník, v r. 1567 ve 26 letech začal studovat na kněze. Vysvěcen v r. 1573.
      V r. 1574 založil k obnově náboženského života kongregaci řeholníků Matky Boží SP, stal se poradcem biskupů a 227. papeže Řehoře XIII. Napsal několik spisů o víře a vychovával budoucí misionáře. Pracoval jako nemocniční a vězeňský kaplan, podporoval nemocnice a školy v Římě. Z pověření 232. papeže Klementa VIII. reformoval některé řeholní řády.
      Zemřel na mor, + 9.10.1609 Řím, pohřben v kostele Panny Marie v Římě, beatifikoval ho 256. papež bl. Pius IX. v r. 1861, svatořečil ho 260. papež Pius XI. 17. 4.1938, v církevním kalendáři svátek od r. 1969 společně se sv. Dionýsiem (Divišem)

(╬) Jan z Litvy sv. 14. 4. mučedník, sv. Jan z Litvy a druhové, * 1300 Litva, + 14. 4.1342 Litva, spolu se svým bratrem Antonínem a přítelem Eustachiem odmítli účast na pohanských obřadech a byli umučeni

(╬) Jan z Lodi sv. 7. 9. biskup, sv. Jan z Lodi (lody), * 1026 Loda u Milána, + 7. 9.1105 Gubbio, Itálie, byl vysvěcen na kněze, stal se mnichem, v klášteře poznal sv. Petra Damiána, v r. 1043 se stal sv. Petr biskupem v Ostii a on byl zvolen jeho nástupcem.
      Napsal životopis sv. Petra Damiána (21. 2.), v 78 letech v r. 1104 byl vysvěcen na biskupa v Gubbiu, kde za rok zemřel.

(╬) Jan z Lykopole sv. 27. 3. poustevník, sv. Jan z Lykopole, + 394 Egypt, mnoho zpráv o jeho životě se nezachovalo

(╬) Jan Martin bl. 4. 5. kněz, bl. Jan Martin Moyë, * 27. 1.1730 Cutting, Francie, + 4. 5.1793 Trevír, Německu, v r. 1762 založil v Metzu ve Francii řád sester od Prozřetelnosti, v letech 1773 – 1783 působil v Číně, kde založil ústav čínských panen, blahořečen 261. papežem ct. Piem XII. v r. 1954

(╬) Jan Massias sv. 16. 9. řeholník, sv. Jan Massias, * 2. 3.1585 Ribera ve Španělsku, + 16. 9.1645 Lima v Peru, v r. 1622 přicestoval do Limy, kde vstoupil do řádu dominikánů, v klášteře sv. Marie Magdaleny byl po celý svůj život vrátným, 28. 9.1975 ho svatořečil 263. papež bl. Pavel VI.

(╬) Jan z Mathy sv. 17.12./20.11. kněz a řeholník, sv. Jan z Mathy, * 23. 6.1160 Faucon ve Francii, + 8. 2.1213 Řím, vystudoval medicínu a později teologii v Paříži. Jako lékař byl v r. 1185 vysvěcen na kněze. Při primici měl zjevení Nejsvětější Trojice a pochopil, že má založit řád, který bude pomáhat ve jménu Nejsvětější Trojice.
      Odešel do samoty, kde se přidal k sv. Felixi z Valois. Napsal řeholní pravidla a vydali se do Říma k 177. papeži Inocenci III., aby si vyžádali souhlas k založení řádu Nejsvětější Trojice (Trinitáři), na vykupování zajatých křesťanů z tureckého otroctví, ze zajetí mohamedánů (na sousoší se sv. Felixem a s Turkem na Karlově mostě). Řád byl schválen 17.12.1198. Sv. Jan působil v Itálii, Španělsku a Maroku, kde po namáhavých cestách v severní Africe zemřel.
      V roce 1738 odkázal F. A. Špork jejich řádu 100 000 zlatých na vykupování zajatců. V českém církevním kalendáři svátek v r.1969 přeložen z 8. 2., v r. 2007 přeložen z 20.11., svátek společně se sv. Lazarem.

(╬) Jan Merlini ct. 12. 1. řeholník, ct. Jan Merlini, zakladatel kongregace Misionářů drahocenné Krve Páně CPPS, * 28. 8.1797 Spoleto, + 12. 1.1873 Řím, 1818 vysvěcen na kněze, do řádu vstoupil v r. 1820, stal se generálním sekretářem v r. 1840, generálním představeným se stal v r. 1847.
      Založil ženský řád Adorátorek drahocenné Krve. V r. 1946 byly jeho ostatky přeneseny ze hřbitova do kostela Santa Maria in Trivio (Panny Marie na trojcestí / na křižovatce).

(╬) Nanebevstoupení Páně. Slavnost 40 dní po Velikonocích. Kristovo nanebevstoupení je zapsáno v knize Skutky apoštolů (Sk 1,9-11). Ježíš působil po svém vzkříšení ještě 40 dní mezi svými učedníky. Po 40 dnch je vzal na Olivetskou horu a vystoupil do nebe.
      Podle první křesťanské tradice vzal do nebe i duše, které byly do jeho vzkříšení v očistci. Křesťané tak usuzovali podle žalmu 68,19: "Vystoupil jsi na výšinu, ty, kdo byli v zajetí, jsi vedl, mnohé z lidí jsi přijal darem, odbojníci však museli zůstat v poušti, Hospodine, Bože." (pouští je zde myšlen stav bez Boha).

(╬) Jan Nepomucký sv. 16. 5. kněz a mučedník.
      Hlavní patron Čech.
  "Vysvoboď mě od těch, kteří mě nenávidí, vytáhni mě z hluboké vody!" (Žalm 69/68/,15).  
      Sv. Jan z Nepomuku, *1340/5 Pomuk (dnes Nepomuk) u Plzně, +20.3.1393 Stará rychta v Praze. Otec Velflín (Welflín, Volflín, Volfgang +1367) český Němec, v letech 1355-1367 nepomucký rychtář. Matka byla Češka (údajně z rodu Hasilů). Její jméno se nedochovalo.
    Jan byl pokřtěn v kostele sv. Jakuba. Na místě Janova rodného domku stojí jemu zasvěcený kostel, původně zasvěcen sv. Janu Křtiteli. Kronikář Jan Ignác Dlouhoveský i Bohuslav Balbín napsal, že podle legendy se při Janově narození nad jeho domem objevila jasně silná záře. Jako malý chlapec Jan těžce onemocněl, rodiče mu vyprosili na Panně Marii zdraví a z vděčnosti ho určili ke kněžské službě.
    V roce 1344 byla v Pomuku založena veřejná škola cisterciáků, kam malý Jan docházel. Studoval v cisterciáckém klášteře pod Zelenou horou v Pomuku, později na pražské Karlově universitě. Podle dochovaných záznamů byl velmi pilný a pečlivý. Podle dokumentů, které napsal, měl velice pečlivé a čitelné písmo. Uměl česky, německy a latinsky. Za Karla IV. byl v letech 1369–1383 byl císařským notářem. Jeho prvním záznamem bylo potvrzení pravosti opisu buly papeže Urbana V.: „Jan, syn zemřelého Velflína z Pomuku, klerik pražské diecéze, z císařské moci veřejný notář“ (z císařské moci Karla IV.). Od r. 1370 notář arcibiskupské kanceláře. Roku 1380 byl vysvěcen na kněze a přidělen k oltáři ve Vlašimské kapli v katedrále sv. Víta (po své smrti byl před touto kaplí pohřben). Farář kostela sv. Havla na Starém Městě (9.10.1380–1390), nad dveřmi sakristie v tomto kostele je umístěna faksimile podpisu sv. Jana.
    Podle tradice chodil pěšky na pouť do Staré Boleslavi. V kostele Nanebevzetí Panny Marie uctil Paladium České země (obraz Panny Marie s Ježíškem) a v kostele sv. Václava místo jeho umučení. Pomáhal chudým, staral se o ně a dával jim almužnu. 
      V roce 1381 získal titul bakalář práva. V letech 1382–1387 studoval právo na universitě v Bologni a Padově kde získal titul JUDr. (Doktor obojího, světského i církevního práva). 1387-1388 byl kanovníkem v (dnes dominikánském) kostele sv. Jiljí (Aegidia) v Praze (kapitula zanikla 1420), 27.9.1389–1392 advokátem vyšehradské kapituly a vyšehradským kanovníkem. Od 1.10.1389–1393 generální vikář pražského arcibiskupa Jana z Jenštejna. 26.8.1390 byl jmenován arcijáhnem v Žatci, kde měl na starost 5 děkanátů s 225 farami. V r. 1378 nastalo církevní schizma (vláda dvou papežů), duchovenstvo podporovalo papeže Urbana a král Václav IV. vzdoropapeže Klimenta VII. Tím se kněží rozcházeli v názorech s králem. K tomu se vršily problémy s královými milci (oblíbenci). Nejoblíbenější byl královský podkomoří (ministr financí) Zikmund Huler z Orlíku, který dal bezdůvodně popravit dva kleriky (jednoho studenta teologie a jednoho kněze). Vikář Jan ho za tuto popravu předvolal k soudu a Huler vzkázal, že přijde v doprovodu 200 ozbrojenců.  
      Král Václav IV. chtěl omezit práva české církve. Pro svého milce Hynka Pluha z Rabštejna plánoval založit nové biskupství a vyhlédl si k tomu klášter v Kladrubech. Čekal až zemře nemocný opat Racek (+po Novém roce 1393). Po smrti opata Racka zvolili mniši novým opatem Alberta Olena (Olana). Ke vznesení námitek proti zvolenému opatovi vyhlásil arcibiskup lhůtu dvou měsíců. Protože žádné námitky nebyly vzneseny, potvrdil generální vikář Jan 10.3.1393 Alberta Olena ve funkci kladrubského opata.
      Pod záminkou potvrzení volby opata bylo svoláno jednání obou stran do kláštera Maltézských rytířů na Malé Straně. Opilý král rozkázal všechny odvést na Hrad, ale arcibiskupovi se podařilo uprchnout. Další tři církevní představitelé: vikář Jan z Nepomuku, oficál (církevní soudce) Mikuláš Puchník (generální vikář 1383–1389), mělnický probošt a kanovník u sv. Víta Václav Knobloch byli zatčeni a odvedeni do vězení na Hradě. Spolu s nimi byl zatčen i arcibiskupský hofmistr rytíř Něpr. Jako příčinu sporu uvedl král neshodu vikáře s jeho vůlí.
      Jan byl na Hradě uvězněn pod schodištěm v cele 1x1 metr (pozdější Ludvíkovo křídlo u Vladislavského sálu). Když se král nedozvěděl, co potřeboval, dal je všechny čtyři vláčet ulicemi ke královskému rychtáři na Starou rychtu (dům č. 404/12, roh ulic Rytířské a Na Můstku) u Havelské brány, kde byli mučeni. Stará rychta je vzdálená jednu ulici od kostela sv. Havla, kde sv. Jan Nepomucký působil. Mikuláš Puchník, Václav Knobloch a hofmistr Něpr po výslechu podepsali mlčelivost o svém mučení a byli propuštěni. 
      Hlavním důvodem Janova mučení byla zpověď paní králové (od r. 1400 královny) Žofie, kterou se chtěl král dozvědět. Jan odmítl porušit zpovědní tajemství. Král Václav v té době uvažoval o zneplatnění manželství s Žofií, aby se mohl oženit s aragonskou princeznou. Protože Jan z Pomuku byl odborník na církevní i občanské právo, není vyloučeno, že ho králová Žofie požádala o radu při zpovědi.  
      Na Janově mučení se opilý král osobně podílel. Opat Ludolf ze Zaháně napsal o králi Václavovi: „On sám jako katův pomocník a druh, přikládal k tělu pochodně k pálení, jindy zasazoval rány, jindy sám vlastní rukou přikládal drásavé nástroje. Mimo jiné totiž utopil ve vodě onoho ctihodného muže, Bohu i lidem milého, milovaného od Němců i Čechů, pana Jana, kněze, vikáře v duchovních záležitostech pana pražského arcibiskupa, doktora církevního práva, krutě zmučeného, popáleného, až mu vyhřezly vnitřnosti.“ Na Janově smrti měli velký podíl dva královi milci: královský podkomoří Zikmund Huler z Orlíku a královský kaplan Václav Gerardův z Buřenic (1345-1416) zv. Králík (Regulus, 28. biskup olomoucký 1413-1416), který schválil zatčení sv. Jana Nepomuckého. Za tuto podporu králi Václavovi byl jmenován biskupem sufragánem (podřízený, pomocný biskup) pražského arcibiskupa pro západní Čechy. 
      20.3.1393 (čtvrtek před 5. nedělí postní-Judica) byl mrtvý Jan svázán do kozelce a ve 21 hodin shozen z Karlova mostu do Vltavy. Nad místem, kde tělo dopadlo se ukázalo pět hvězd. Ty se staly Janovým atributem na svatozáři. Tělo umučeného kněze vyplavila Vltava 14.4.1393 u kláštera augustiniánů, kteří ho 17.4. 1393 pohřbili v klášterním kostele Sv. Kříže Většího (od roku 1628 klášter cyriaků-křižovníci s červeným srdcem, zrušen 1783 Josefem II., v r. 1890 zbořen).
      Dnes na místě kláštera a kostela na náměstí Curieových stojí hotel President (klášter) a Základní škola Curieových (kostel), na které je pamětní deska s nápisem: "V těchto místech stával farní kostel Sv. Kříže Většího s klášterem bratří kajících řádu sv. Augustina s farou, školou a hřbitovem, kterýžto klášter založil slavný král Český Přemysl Otakar II. roku 1210, když se byl z vítězné výpravy z Prus do vlasti navrátil. Ve válkách husitských byl klášter opuštěn a fara obsazována byla světskými faráři strany podobojí až do r. 1628 kdy byl klášter obnoven uvedením do něho řádu Cyriaků z Polska. Avšak r. 1783 klášter byl zrušen, budovy jeho prodány, farnost kostela Sv. Kříže spojena s farností sv. Ducha a r. 1890 obec Pražská zakoupivše bývalou faru a klášterní budovu vystavěla na jejím místě tuto národní školu." V dolní části desky je nápis: "Rekonstrukci provedl r. 1992 Ekopol cs a firma Veselý ze Znojma."
      U kostela Sv. Kříže Většího byla později postavena socha sv. Jana, který dává almužnu žebrákovi. Socha byla po zboření kostela přenesena k nedalekému kostelu Svatého Ducha v Dušní ulici.
      Arcibiskup se vzdal úřadu a 23.4.1393 (svátek sv. Vojtěcha) pod ochranou Jindřicha z Rožmberka odjel do Perugie v Itálii za 204. papežem Bonifácem IX. V červenci 1393 mu předložil zprávu o Janově mučednické smrti. V konfirmační knize (libri confirmationum = kniha potvrzovací /úřadu/) na rok 1393 je popsáno nepřístojné chování krále i souboj o potvrzení kladrubského opata generálním vikářem Janem z Pomuku, včetně jeho umučení (zápis byl objeven roku 1752 ve vatikánském archivu). Mezi řádky arcibiskup Jan z Jenštejna vepsal poznámku: „iam martyr sanctus Jo. Po. (již mučedník svatý Jo. Po. = Joannes Pomuk) ukončil dne 20. března den svůj poslední. Generální vikář se stal mučedníkem, proto, že řádně plnil svou povinnost v arcibiskupových službách.“ 
      V létě vyschla Vltava, což lidé považovali za Boží znamení a trest. Jeho tělo bylo 22.11.1396 přeneseno do katedrály sv. Víta a pohřben u Vlašimské kaple (kde za života sloužil mše). Na jeho hrob byl dán kámen s nápisem: Johannes de Pomuk. Od své smrti byl uctíván jako svatý. U jeho hrobu v katedrále se sloužila mše sv. k jeho cti (ne za něho) dávno před jeho svatořečením. Hrob se stal poutním místem. V roce 1480 byl věnován dar ke hrobu blahoslaveného Jana z Pomuku (blahořečen 1721). 
   Důvod umučení opsal z Konfirmační knihy v roce 1402 rádce a životopisec arcibiskupa Jana z Jenštejna a převor roudnického kláštera Petr Klarifikátor, kde Jana Nepomuckého nazývá mučedníkem, který nechtěl vyzradit zpověď královny. Veřejně se o Janově umučení kvůli královnině zpovědi začalo mluvit až po Václavově smrti (+1419). Podle osobního svědectví arcibiskupa Jana z Jenštejna (+1400) zapsal další zprávu řezenský augustinián Ondřej, který v r. 1433 napsal, že král Václav dal utopit Jana z Pomuku, mistra teologie a zpovědníka královny Žofie, protože ten nechtěl vyzradit královninu zpověď. Rakouský kronikář, diplomat a rektor univerzity ve Vídni Tomáš Ebendorfer z Haselbachu (1388-1464) navštívil Prahu (jako člen sněmovního poselstva basilejského koncilu) a zprávu mnicha Ondřeje opsal v roce 1449 do svého díla Chronica regnum Romanorum (Kronika římských králů). Tato fakta zapsal v roce 1471 v české kronice "Spravovna" mistr Pavel Židek (1413-1471, současník Tomáše Ebernhorfa). Tyto Rukopisy našel ve Vídni český kronikář František Palacký a zápisy z nich zveřejnil. Německý kronikář Konstantin Höfler napsal, že kdyby svatý Jan z Pomuku žil déle, uklidnil by napjaté vztahy mezi Svatou říší římskou a husitskými Čechami. Děkan Václav z Wolfenburka (1534-1548) dal na hrob sv. Jana Nepomuckého zhotovit nápis: "Jan, zpovědník královnin, věrný ochránce tajemství zpovědního až k smrti, leží zde pochován". 
    V letech 1629–1658 byl v Nepomuku děkanem Kašpar Petr Drauskovius. Ten se v roce 1639 domluvil s majitelem panství hrabětem ze Šternberka, aby zakoupil Janův dům. František Matěj hrabě ze Šternberka dům koupil, zbořil a na jeho místě postavil v letech 1643-1654 kapli zasvěcenou sv. Janu Křtiteli, protože Jan Nepomucký ještě nebyl svatořečen. V roce 1689 vyhořelo celé město i s kaplí. Za dva roky byl na místě kaple postaven kostel. Po Janově kanonizaci přicházelo do Nepomuka mnoho poutníků. V letech 1734–1738 byl postaven nový kostel sv. Jana Nepomuckého a sv. Jana Křtitele podle plánů architekta Kiliána Ignáce Diezenhofera. Oltář v kostele je podle tradice na místě Janovy kolébky. 
      Omyl „dvou Janů“ vznikl podle jednoho z rukopisů knihy Jana z Krumlova, děkana pražské kapituly u sv. Víta na Pražském hradě: na straně 356 se píše o doktoru Johánkovi z Pomuka, úředníku arcibiskupa z Jenštejna, který byl utopen v r. 1393 pro neuposlechnutí králova rozkazu a na straně 383 se píše o tomtéž Johánkovi z Pomuka, mučedníku zpovědního tajemství královny Žofie. Před číslo strany knihy byla později neznámým písařem dopsána jednička a vznikl letopočet 1383 (na tuto nesrovnalost přišel v roce 1972 pracovník Kriminalistického ústavu, a to i přes výslovný zákaz svých nadřízených).
      Kronikář Václav Hájek z Libočan si neuměl při psaní své Kroniky české v r. 1541 tuto nesrovnalost vysvětlit a vymyslel ještě jednoho Jana z Pomuka a datum 16.5.1383 napsal jako úmrtí královnina zpovědníka a rok 1393 jako rok smrti generálního vikáře. Po třicetileté válce v r. 1671 napsal Bohuslav Balbín „Životopis sv. Jana Nepomuckého“, do kterého převzal Hájkův datum smrti 16.5.1383. Tento den byl po Janově kanonizaci vyhlášen jeho svátkem. 
      V roce 1747 historik P. Eliáš Sandrich (1709-1772), knihovník, bosý augustinián v sv. Václava, vyvrátil názor, že oba utopení Janové jsou jedna osoba. V r. 1784 Gelasius Dobner napsal, že generální vikář a mučedník zpovědního tajemství je tatáž osoba Jan z Pomuka. Hájkovo rozdělení na dva Jany způsobilo v 18. století, že Josef Dobrovský a osvícenská věda zaútočila na světce, „který nikdy nežil.“ Dobrovský vyloučil zpověď jako důvod Janovy smrti. Začaly se objevovat různé pomluvy a nesmysly. Básník Ferdinand Břetislav Mikovec (1826-1862) napsal v roce 1849, že sv. Jan Nepomucký byl vytvořen uměle, aby zastínil památku mistra Jana Husa. Německý historik Otto Abel (1824-1854) napsal knihu (vyšla 1855 v Berlíně): Legenda o svatém Nepomuku, ze které odpůrci sv. Jana čerpají své důkazy. Hlavní důkaz je o podobnosti kultu sv. Jana Nepomuckého a kultu mistra Jana Husa.
      Přes všechnu snahu církvi nepřátelských historiků se nenalezl jediný doklad o jeho mravních prohřešcích. V roce 1919 a 1920 byly ničeny památky a sochy sv. Jana Nepomuckého. Historik Josef Pekař v r. 1921 vydal Tři kapitoly z boje o sv. Jana Nepomuckého, kde očistil jeho památku a popisuje nesmysl, že by sv. Jan Nepomucký byl stavěn proti M. Janu Husovi: „Generálním vikářem mohl být jen muž dobré pověsti a velkého příkladu. Základní motiv světcovy oběti byla jeho věrnost právům a svobodě církve proti násilí světské moci. Jeho příklad poskytuje sílu slabým a malověrným.“
      První veřejná úcta k svatému Janu Nepomuckému ve východních Čechách byla prokazována v roce 1609 v Broumově. Pražský arcibiskup Jan Lohelius zasvětil oltář v roce 1621 k poctě (ještě nesvatořečeného) sv. Jana Nepomuckého v katedrále sv. Víta. Mezi velké ctitele sv. Jana Nepomuckého, dávno před jeho svatořečením, patřil i kanovník metropolitní kapituly u sv. Víta a probošt kapituly královské kaple Všech svatých na Hradě František Kryštof Jan Miličín baron z Talmberka (1646-1698), v letech 1677-1698 třetí biskup královéhradecký. V roce 1675 požádal jménem kapituly u sv. Víta o jeho blahořečení. V roce 1680 byla postavena kaple sv. Jana Nepomuckého v Praze na Skalce. Na Karlově mostě byla postavena socha sv. Jana Nepomuckého už v r. 1683 (při nesprávném 300. výročí smrti). Další kanovník u sv. Víta Tobiáš Jan Becker (5. biskup HK 1702–1710) se v roce 1692 zasloužil o výzdobu hrobu sv. Jana Nepomuckého v katedrále sv. Víta. Jako hradecký biskup zasvětil v r. 1706 nový seminární kostel v Hradci Králové (ještě nesvatořečenému) svatému Janu Nepomuckému. V r. 1699 byla postavena kaple sv. Jana Nepomuckého v Kájově u Českého Krumlova. 
      V roce 1620 nařídil „zimní král“ Fridrich Falcký „očištění“ katedrály sv. Víta. Při plenění Janova hrobu a odstraňování zdobené mříže kalvíny přepadly křeče, svíjeli se na zemi a někteří nepřežili. Ti, kteří začali litovat svého činu, byli zbaveni bolestí. 
      V roce 1701 došlo k náhlému uzdravení uschlé ruky Terezie Krebsové, která se modlila k sv. Janu Nepomuckému a k zachránění topící se Rozálie Vodánkové pod mlýnem u Strakonic.
      V roce 1721 se na přímluvu sv. Jana u jeho hrobu usmířil Adam František Karel Eusebius kníže Schwarzenberg (1680-1732) s manželkou Eleonorou Amálií rozenou kněžnou z Lobkovicz (1682-1741). Manželé se vzali 6.12.1701. První dcera Marie Anna se narodila až 25.12.1706, ale nenarodil se syn. Kněžna Eleonora v roce 1709 potratila, kníže Adam se s manželkou ostře pohádal a ze strany knížete došlo k rozluce. Eleonora chodila ke hrobu sv. Jana Nepomuckého prosit za navrácení manžela a narození syna.
      V roce 1721 se manželé v katedrále sv. Víta u hrobu sv. Jana náhodně potkali a usmířili se. 15.12.1722 se narodil syn Josef I. Adam Jan Nepomuk (obě scény jsou vyobrazeny na okně ve Schwarzenberské kapli v katedrále). Rod Schwarzenberků ctí sv. Jana jako zachránce rodu a všichni mužští potomci nosí i jeho jméno. Kníže Adam František se z vděčnosti za narození syna zasloužil o Janovo svatořečení. 
      V r. 1718 nařídil 244. papež Klement XI. exhumaci těla. Hrob byl otevřen 15.4.1719 za účasti přísežných svědků:
    5 duchovních za církev – 1) arcibiskup pražský Ferdinand hrabě Khünburg (Khuenburk), 2) kapitulní děkan Tobiáš Vojtěch Opitz, 3) týnský farář a spisovatel Jan Florián Hammerschmied, 4) církevní právník promotor fidei (ochránce víry) – advocatus diaboli (ďáblův advokát) Jan František Blovský a 5) církevní právník sakristián Karel Potůček.
    8 šlechticů za české království – 1) nejvyšší purkrabí Jan Josef hrabě z Vrtby, 2) Ignác hrabě Vratislav z Mitrovic, 3) Petr Mikuláš Straka z Nedabilic, 4) František Karel Přehořovský z Kasejovic, 5) Jan hrabě Schaffgotsch, 6) Leopold Antonín hrabě Trautsmannsdorf, 7) Ferdinand Leopold Dubský z Třebomyslic a 8) Václav Hložek ze Žampachu.
    5 lékařů za univerzitu – 1) prof. UK, děkan lékařské fakulty a dvorní lékař císaře Leopolda I. MUDr. František Löw z Erlsfeldu, 2) MUDr. Sebastián Fuchs, 3) MUDr. Jan Karel Puchmann, 4) MUDr. chirurg Jan Jakub Schutzbredt, 5) MUDr. chirurg Ferdinand Schober.  
   Janova kostra byla prozkoumána a bylo zjišťěno, že Jan z Pomuka byl menší postavy. Lebka byla vzadu proražena, levá lopatka rozdrcena. Při vysypání hlíny, vypadla z lebky část načervenalé organické hmoty. Pět lékařů označilo hmotu vypadlou z lebky jako jazyk sv. Jana. Ten byl zkoumán znovu za dva a čtyři roky. Zčervenání jazyka bylo uznáno za čtvrtý zázrak. 
  Arcibiskup Ferdinad Khünburg zahájil proces blahořečení. Komisi předsedal sám arcibiskup, který jmenoval za postulátora (obhájce, advocatus angelici-andělský advokát) univerzitního profesora a právníka Bernarda Jindřicha Germetena. Druhý byl promotor fidei (advocatus diaboli–ďáblův advokát) Jan František Blovský. Závěr procesu byl poslán do Říma. Papež Klement XI. jmenoval v roce 1720 komisi. Předsedou komise se stal Michal Bedřich kardinál Althan, který si zápisy přečetl a předal Kongregaci posvátných obřadů. Andělským advokátem byl jmenován Giovanni Franchelluci, ďáblovým advokátem Prosper Vavřinec kardinál Lambertini (později 248. papež Benedikt XIV., papežem 1740-1758). 
    245. papež Inocenc XIII. blahořečil (beatifikoval) Jana z Nepomuku 31.5.1721. Relikviář s jazykem byl znovu otevřen pražským světícím biskupem Mayernem a potřetí prozkoumán 27.1.1725. Po 45 minutách jazyk naběhl a zčervenal i v mrazivém prostředí katedrály. 246. papež Benedikt XIII. kanonizoval (svatořečil) bl. Jana 19.3.1729 (na svátek sv. Josefa) v Lateránské basilice. Po procesí s obrazem nového světce byly litanie ke všem svatým, hymnus Veni Creator Spiritus, přečtení kanonizační listiny (kde byl jeho životopis napsán podle B. Balbína i s nesprávným rokem 1383), Te Deum a mše k novému světci. Do kanonizační buly byly převzaty omyly děkana Hájka, včetně data 16.5. jako dne smrti sv. Jana a tím byl určen tento den jeho svátkem. V té době nikdo netušil, že kanonizace proběhla v předvečer 436. výročí jeho smrti (19.3.). 
      Císař Karel VI. (1685-1740) zahájil sbírka na vybudování Janova důstojného hrobu. Návrh v roce 1733 nakreslil architekt Josef Emanuel Fischer z Erlachu (1693-1742). Jeho otec Jan Bernhard Fischer z Erlachu (1656-1723) návrhl monstranci Zlaté slunce v pražské Loretě. Náhrobek sv. Jana zhotovil v letech 1735-1736 Josef Würth (1706-1767). Upravil ho František Xaver Schmädl (také Smottel, 1705-1777) v r. 1755. V letech 1733–1736 byl postaven stříbrný hrobní oltář, na kterém sochař Ignác František Platzer (1717–1787) vytvořil stříbrné sochy.
     Kostra sv. Jana byla oblečena, uložena do skleněné rakve a vložena do stříbrné rakve na oltáři. V r. 1866 převezla pruská okupační armáda tělo i „jazyk“ do Salzburku (Solnohrad) v Rakousku, po válce převezeny ostatky zpět do Prahy a uloženy v katedrále sv. Víta. Původní hrobka pod stříbrným náhrobkem byla změněna na kapli a vymalována nástěnnými malbami.  
      V r. 1903 zkoumal „jazyk“ anatom prof. MUDr. Oto Schrutz.
      31. 5.1972 se sešla komise, aby opět zkoumala ostatky: 4 duchovní za arcibiskupství – 1) biskup administrátor ThDr. František Tomášek, 2) kanovník ThDr. František Kotalík, 3) kanovník ThDr. Miroslav Vlček, 4) generální vikář ThDr. František Vaněk.
      5 odborníků za Kancelář prezidenta ČSSR – 1) prom. hist. Jiří Burián, 2) prom. hist. Marie Kostílková, 3) prom. hist. Bedřich Tykva, 4) památkový rada PhDr. Ing. arch. Viktor Kotrba, 5) historik PhDr. Emanuel Poche.
      Restaurátoři Jaroslav Hofmann, prof. Josef Nušl a Marie Moudrá.
      10 lékařů: odborníci v medicíně - vedoucí výzkumu byl antropolog 1) MUDr. et RNDr. h.c. Emanuel Vlček DrSc. (doktor věd), 2) soudní lékař prof. UK MUDr. Jaromír Tesař DrSc., 3) stomatolog prof. MUDr. et RNDr. Ferdinand Škaloud, 3 anatomové, 4 antropologové.
      Profesor MUDr. Emanuel Vlček dokázal pravost světcových ostatků. Objevil a potvrdil několik míst krutého mučení. Při zkoumání do 29.6.1972 bylo objeveno několik míst krutého mučení: rozdrcený obličej (smrtelná rána způsobena kopancem, nebo úderem tupého nástroje), praskliny na lopatkách z věšení na skřipec. Dále bylo zjištěno, že hmota není jazyk, ale mozek, který se rozkládá nejdříve ze všech měkkých tkání. Tehdejší pražský administrátor (pozdější arcibiskup kardinál) Tomášek po zveřejnění výzkumu prohlásil, že „mozek je víc než jazyk, protože jazyk je podřízen mozku člověka a to význam relikvie ještě zvyšuje“. Výzkumy uveřejnil MUDr. Vlček v komunistickém Rudém právu a soudruzi psali do redakce rozhořčené dopisy. Uznání výzkumů ostatků doktora Vlčka ocenil v listu z 2.3.1979 k 250. výročí svatořečení 265. papež sv. Jan Pavel II.
      Janovo tělo bylo do Vltavy vhozeno mrtvé, protože vyplavalo na hladinu až po 4 týdnech, oproti obvyklým 2 týdnům u utopenců.
      Atributy sv. Jana Nepomuckého: rocheta (bílá krátká košile), kanovnický oděv (kožešinový pláštík přes ramena), biret, kniha, kříž, palmová větev, okolo hlavy pět hvězd, prst na ústech (symbol slova  TACUI  - mlčel), ryba – symbol mlčenlivosti a vody, most, kotva, chudý muž, jazyk, staroboleslavské Paladium. Hlavní patron Čech od r. 1600, královéhradecké diecéze, kněží a zpovědníků, lodníků, vorařů, mlynářů, mlčenlivosti, proti povodním, 2. patron jezuitů, 2. zemský patron Bavorska.  
       Úctu k sv. Janu Nepomuckému šířila ve Francii královna Marie Sofie, dcera polského krále Stanislava I. a manželka krále Ludvíka XV., v 18. století šířila Janovu úctu v Portugalsku a v Brazílii (která patřila Portugalsku) královna Marie Anna Rakouská, dcera císaře Leopolda I. a manželka krále Jana V., jezuité - Societas Iesu (řád jezuitů) a španělský král Karel III. na Filipínách, ve Střední a Jižní Americe.
      V roce 1925 zrušila československá vláda svátek sv. Jana Nepomuckého jako den pracovního klidu. Na toto datum bylo dáno jméno Přemysl. 
      Název města Ne/Pomuku vznikl podle legendy, že v 10. století procházel v místech Zelené hory sv. Vojtěch: Nastalo velké sucho a sv. Vojtěch požehnal zemi, na kterou začalo pršet a „pomoklo“. Hora se zazelenala. Město se původně jmenovalo Pomok, Pomuk, později Nepomuk. Název Nepomuk vznikl špatným opisem ze jména Ioannis de Pomuk (Jan z Pomuku). Špatným opisem DePomuk vzniklo NePomuk.
      V Benátkách nad soutokem Velkého kanálu-Canal Grande a Canale Cannaregio stojí u kostela sv. Jeremiáše a sv. Lucie socha sv. Jana Nepomuckého, patrona Benátek a gondoliérů s Pannou Marií. Sochu sv. Jana posvětil v roce 2009 arcibiskup pražský Miloslav kardinál Vlk. Socha sv. Jana stojí i uvnitř kostela sv. Jeremiáše a sv. Lucie.
      16.5.2015 oslavilo město São João Nepomuceno v Brazílii 200 let svého založení. Oslav se zúčastnil vyslanec pražského arcibiskupa Dominika kardinála Duky P. Romuald Štěpán Rob OP., který z Čech přivezl relikvii sv. Jana Nepomuckého. Na oslavách byl přítomen generální konzul ČR Pavel Procházka, místní arcibiskup z Juis de Fora Gil Antônio Moreira (*1950, od 2009 arcbp.) a následník brazilského trůnu princ Antônio João (*1950) de Orleans e Braganças s manželkou Christinou de Ligne (*1955, následnice lucemburského trůnu).