Svatá Anežka rodné zemi
(Nina Svobodová, 1989)
Den odešel. Za okny mojí cely
ve zlatě, v růžích západ rozechvělý.
Do dálek odešel jak moje dávné snění.
Hodina vrcholná v kouzelném proměnění
k oknu mne volá nadpozemským jasem
prvního jara serafínským hlasem.
Já poslechla a vidím: Hrad, město, lesy,
jak v modru kouzelném rostete pod nebesy.
Tvým jarem, zelení a sluncem oslněna
klariska Anežka, přemyslovská žena.
Já celá změnila se v srdce rozepláté,
nad hlavou vidím mraky rozevláté
a můj dech, žíly, tepny ve mně,
to vše patří tobě, má drahá, rodná česká země.
Ty z živé vody apoštolů vzrostlá,
na věky s Cyrilem a Metodějem srostlá.
Ty, která v Mladě zlatou růží kveteš,
v Doubravce do Polska na sever světlo neseš.
Tvůj podzim Ludmiliným hroznem září
a moudrost laskavá plá v slunci zlaté tváři.
Z krásy tvých samot modlitba Ivanova
soumrak tvých večerů doprovází znova,
chráněna hradbou neprostupných lesů.
S Prokopem šťastně poutáš vzpouru běsů
a v lesku zářivém svátečního jitra
nad tvými horami se skví Vojtěchova mitra.
A každým dnem svým, polednem i stínem,
střechou i ohništěm, chlebem svým i vínem,
hradbou i domem směle k nebi vzpjatým,
navždy jsi spojena s nejkrásnějším svatým
vévodou Václavem. Od Boha dostal léno
a mečem archanděla chrání svoje věno:
dobrotu myšlenek co vypjaly se k činu,
ve službě člověku sloužily Hospodinu.
To vidím užaslá. Vše vidím v této chvíli.
Nad hlavou večer, hvězdy a měsíc bílý.
Mír kláštera, kříž a závoj na svém čele, :
klariska pokorná z milosti Spasitele.
Cítím jak rostu, zdvíhám se a planu,
Božího příslibu jsem obdržela manu,
plod stromů věčnosti, květ nebeského léta:
s tebou má země bude Pán až do skonání světa.