Na Hněvsově dvoře
(Antonín Odvárka, 1970)
„Pochodně plály v té tísnivé a nešťastné noci na Hněvsově dvoře,“ řekl kníže Boleslav k mnichu Dětmarovi, „každou chvíli běželi sluhové naproti někomu z bojovníků. Jako dnes slyším ty rozvášněné řeči, pochvalování mé osoby, vidím ty neupřímné pohledy mých bojovníků. Bylo už dlouho po půlnoci, když jsme se dohodli, že převezmu vládu v zemi, ale Václav neměl být zavražděn, Bůh je mi svědkem!“
„Jak se to tedy stalo, kdo to vše zavinil?“, zeptal se Dětmar. „Neupřímnost mých družiníků Hněvsy, Česty a Týra. Měl jsem sice toho rána meč, ale jen proto, aby byl bratr zajat a zbaven vlády. Ale Václav byl silnější a vykroutil mi ho. On byl vždy statečnější než já, rozvážný a ušlechtilý. Ve všech bojích vítězil, ani se nebál, když ho někdo varoval. Nebyli jsme nepřátelé, snad na mne spoléhal.
Ale toho pondělního rána měli všichni mysl unavenou napětím. Vrhli jsme se na Václava u chrámových dveří a já jsem ho probodl mečem.“
Boleslav těžce vstal, šel k oknu a zadíval se do krajiny před Hradem. „Dodnes mě ta rána tíží, kněže Dětmare. Ale Bůh ví, že jsem ho zabít nechtěl. Byl jsem z toho tak zdrcen, že jsem ani nespěchal využít tu nešťastnou událost. Ale moji stoupenci začali hned zatýkat a vraždit, do Prahy jeli šílenou rychlostí, že já jsem vládce všude volali.“ Kníže se odmlčel a ticho se rozhostilo v jeho komnatě.
„Nyní už třicet let panuji nad tímto národem, léty jsem mnoho pochopil a nabyl zkušenosti, poznal jsem, že bratr jednal moudře. Chtěl vybudovat mocnou slovanskou říši a odrazit Němce od našich hranic. To nemohl udělat hned, když na jedné straně útočili divocí Hunové a z druhé strany Frankové. On myslel na zakladatele slovanské říše mohutného knížete Sáma, i na svatého arcibiskupa Metoděje, který při Bořivojově křtu předpověděl, že sláva jeho biskupského stolce přejde do Čech. Já jsem to nechápal. Mnoho let jsem bojoval s velkým úsilím s Němci i Maďary najednou! Porazil jsem vojsko Durynků i vojsko saského vévody Asika a vyhnal je z Čech. Čtrnáct let trval ten boj, válka vyčerpala náš lid i zemi. Proto jsem odešel do tábora císaře Otty, a zavázal jsem se k míru a spojenectví, jako kdysi můj bratr. Císař odtáhl, já jsem udeřil plnou silou na východ a porazil Maďary. Moravu jsem jim vyrval, ovládl Chorvatsko za Tatrami, Halič se Lvovem přidal ke své zemi. Veliká je moje říše, mohutná a silná.
Ale mou duši tíží ta noc na Hněvsově dvoře, několik dní před poutní hostinou v mém paláci a kalné zářijové ráno před kostelem sv. Kosmy a Damiána na mém sídle.“
„Člověk vidí jen do obličeje, ale Bůh čte v srdci,“ řekl kněz Dětmar. „Buď klidný, vládni v pokoji a síle své zemi. Bůh je s tebou, požehnal ti a dopřál vybudovat tak mocnou říši. Služ mu věrně, dbej o rozkvět víry a nemysli už na ty hrůzné dny, které jsi prožil ve svém mládí. Jenom Bůh ví, jaký je tvůj díl viny na zlu, které se tenkrát stalo.“
Kníže cítil, že Dětmarova slova chladí jeho duši jako rosa. Od té rozmluvy na Pražském hradě se stali nerozlučnými přáteli. Mezi kněžími, kteří byli na jeho dvoře, mu Dětmar nejlépe rozuměl.
S knězem Jordanem vedl mše latinsky a bohoslužbu slovanskou sloužil s knězem Chrastějem, Bolehostem a Mysliborem.
Rok po Boleslavově smrti se stal Dětmar prvním pražským biskupem.