Kníže
(Nina Svobodová, 1970)
Sněm zasedal. Knížata, opřená o mocenskou tradici svých rodů a o vlastní výboje válečné i politické, zasedla na křesla, aby pozvedla svůj hlas k blahu země i ke zvýšení vlastního významu.
V románských oknech se protínaly sluneční paprsky a včerejší těžká zbroj ustoupila zlatým řetězům a drahým látkám.
Nejvýše mezi shromážděnými seděl císař Jindřich. Jeho zlaté roucho svítilo, nad čelem se mu tyčily hroty koruny a vedle trůnu stál panoš, který držel císařský meč.
Císařovy oči se upřely na jedno místo. Na prázdné křeslo, které se podobalo skvrně na pestrém koberci. Zrak Jindřicha Saského, císaře římské říše, se zabodl do tohoto místa přísně, tvrdě a odmítavě. Říšská knížata znají váhu toho pohledu. Všichni tito muži cítí křiklavou prázdnotu křesla jako drzé porušení slušnosti. Sedadlo patří českému knížeti Václavu.
Opozdil se. Mladý kníže, který teprve krátce vládne ve své zemi, se opovážil nedbat hodinu, kdy sám císař do svého sídla svolává říšská knížata a rytíře k jednání a poradě. Tento odvážný opozdilec zaměstnává mysl všech přítomných. Václav, kníže Čechů. Rytíři se snaží utvořit si představu o tom muži, kterého dosud osobně nespatřili. Některým se zdá, že je to zarostlý a zamračený obr širokých ramen, jiní mísí do svých představ divoké maďarské útočníky nebo loupeživé Avary.
Řezenský biskup šedovlasý Tuto, moudrý císařův rádce, má však jiný názor. Český kníže patří v Evropě k nejučenějším a vzdělaným panovníkům. Kromě slovanského jazyka umí kníže latinsky, řecky a německy. Všemi jazyky mluví bez obtíží, jako ve své mateřštině, miluje knihy a je velmi zbožný. Stará se o chudáky a vlastníma rukama dokonce připravuje chléb a víno k bohoslužbám. takový panovník nevypadá jako barbar nebo jako asijský nájezdník.
Názor starého biskupa rozpoutává diskuzi shromážděných a jejich představivost vytváří obraz mnicha s hubenými rysy omylem převlečeného do knížecího roucha.
Císař se zvedl nad příbojem slov a představ přítomných knížat. Jeho slovo zaznělo hrdě a velitelsky: „Knížata Svaté říše Římské, ve jménu Božím zahajujeme rokování tohoto sněmu.“ S pohledem na prázdné místo českého knížete, prohlašuje pomalu a s důrazem: „Opozdilce, který nechá čekat nejvzácnější muže císařství nechceme a nebudeme dbát. Nikdo z přítomných říšských knížat se s ním nepozdraví a jeho slovo bude na sněmu tím nejposlednějším. Kdo by ho pozdravil, bude potrestán na hrdle a ztrátou všeho svého majetku.“ Shromáždění přikývli všeobecným souhlasem. Vévoda Arnulf Bavorský se přihlásil o slovo, ale než začal mluvit, rozhrnul se závěs u dveří a panoš hlásí císaři příchod českého knížete Václava. Blesk překvapeného nesouhlasu prošlehl síní a nastalo ticho, které ztuhlo.
Všichni mlčky sledují císaře. Ten krátce pokynul rukou a vzápětí na to se objevuje červený vévodský plášť. Václav, kníže Čechů vstupuje do sněmovního shromáždění říšských knížat. Ticho v síni ustupuje úžasu, který stoupá jak mořská vlna od jednoho k druhému. Tento příchozí je naprosto odlišný od každé představy, kterou o něm měli. Dívají se na jeho štíhlou, vysokou a vladařsky vznešenou postavu s rameny válečníka. Snímá vévodskou korunu a ukloní se. Nejdříve císaři, pak sněmu. V síni je ticho jak v kostele uprostřed Boží služby. Celá postava mladého knížete je obklopena podivným světlem.
A stalo se něco podivného, o čem knížata ani rytíři neuvažovali. Císař Jindřich I. se zvedl ze svého trůnu, ozdoben odznaky svého panování, kráčí kolem užaslých velmožů přímo k českému knížeti a zdraví ho. Kníže se uklání a omlouvá císaři své zpoždění. Zúčastnil se ranních bohoslužeb, protože vzdát úctu Bohu patří na první místo nového dne.
Pro říšská knížata to je nepochopitelné a vymyká se to jejich představám a vžitým řádům, ale jako v zajetí kouzla následují císařův příklad a pozdravují českého knížete. Každý svým způsobem a všichni s úctou.
Před zraky udivených knížat ho císař vede ke schodům trůnu a posazuje vedle sebe. Když dozněla poslední slova sněmovního jednání, které císař ukončil, obrátil se na českého knížete Václava a dovedl ho k císařské pokladnici: „Vévodo vezmi do své země náš dar. Vyber si sám co se ti zalíbí.“ Otevřel pokladnici, která se uvnitř zatřpytila nádherným leskem. Václav se rozhlédl a ukázal na zlatou skříňku vypracovanou ve tvaru lidské ruky: „Prosím o tento dar, císaři.“ Císařovou tváří proběhlo napětí a pohnutí. „Nikomu bych ji nedal, ale ty si ji vezmi vévodo. Vezmi do své země ruku svatého mučedníka Víta a v pokoji ji přivez domů.“
Rameno svatého Víta! Prsty knížete s úctou pevně obejmou relikviář. „Vystavím Hospodinu pro tento ostatek chrám, který bude srdcem pro českou zemi. Starý biskup Tuto vztáhl pravici k požehnání. „Tvůj chrám, kníže Václave, je už postaven před Boží tváří veliký a zářící.“
Vévoda Arnulf se tichým hlasem ptá císaře po důvodu, který způsobil, že opozdilec, co měl být původně potrestán přehlížením a nevšímavostí, se vrací do své země vyznamenán jako nikdo jiný. A císař Jindřich odpověděl Arnulfovi, sněmu a hlavně sám sobě: „Viděl jsem nad Václavovým čelem kříž z nebeského světla, po každé jeho straně kráčel veliký, bílý anděl, který mi hrozil.“ Císař zmlkl, nebylo co vysvětlovat a všichni rozuměli s neomylnou jasností.
Knížata poznávají smysl vidění, které se zjevilo při Václavově příchodu Jindřichu Saskému, císaři Svaté říše římské. V červeném knížecím plášti stál před nimi statný a mladý kníže z Čech, budoucí světec, kterého jméno stále zní nejvroucnějším chorálem mnoha generací v zemi uprostřed Evropy. Kníže Václav.
Svatý Václave, vévodo České země, kníže náš, pros za nás Boha, svatého Ducha, Kriste eleison.
Ty jsi Dědic České země, rozpomeň se na své plémě, nedej zahynouti nám i budoucím svatý Václave, Kriste eleison.